Island 11

Island 2011                                                                                                               

          Toužím a sedím a kouřím a saju a vlaju a…Tak nějak to zpívá skupina Lucie v jedné ze svých písní a zrovna tak by se dal popsat můj čas strávený tady na lodi. Hodiny se neskutečně vlečou, všude kolem mlha, déšť, a docela zima. Prohlídku pověstné Norrony už mám za sebou asi čtyřikrát. Fakt tu není moc co dělat, a tak se uchyluji na nejstrategičtější pozici, co jsem tu našel. Je jím jakýsi bar na nejvrchnější palubě, kam ještě obyčejný smrtelník může vkročit. Je tu příjemně,člověk má přehled,kouření povoleno a ten panák nakonec taky nevyjde tak draho.-) Už se nedivím, že námořníci tak lejou. Cítím, jak je fajn být zase na cestě.

        Tak jo, tentokrát, po všech úvahách padla volba na Island a jak jinak než sólo. Pár základních informací naštudováno, ale ??? Jasně, spousta otazníků  a to miluju! Je to další výzva! K sólo cestování: na jednu stranu to má své úskalí, ale na druhou stranu obrovské a nezpochybnitelné plusy. Pravdou je, že se člověk nemá možnost s kým se o zážitky okamžitě podělit a že se bezhlavě nepustí do všeho, co uvidí, je tam prostě sám a spolehnout se musí jen a jen na sebe. Nejednou jsem se (i na této cestě) pokorně otočil a se staženým ocasem se šoural od zaručeně zábavného potoka či výjezdu zpět. Ale na druhou stranu, ta vnitřní otevřenost, zesílené vnímání všeho okolo, a vůbec přístup lidí k vám, to jsou pocity, pro které se to určitě vyplatí alespoň zkusit. 

Lod mi vyplouvá ráno z Hirtshals v Dánsku, do přístavu dorážím pro jistotu večer den předem. Plavba by měla trvat jen asi dva dny se zastávkou na Faerských ostrovech. Měl jsem kliku, proto mluvím jen o dvou dnech. Dřív, nebo mimo sezonu (nepochopil jsem)to byl výlet na čtyři dny. Na Faerech vás vyplivli na dva dny, loď si odskočila do Norska, kde nabrala další lidi, vrátila se a teprve pak jste pokračovali dál. Určitě by se mi ta varianta taky líbila, ale ten čas….

Brouzdám se městem a pokukuju po nějakém tom noclehu. Přímo v přístavu odkud loď vyplouvá, sjíždím na písečnou pláž, kde ostatní(asi) spolucestující s obrněnými obojživelníky už bivakují. Co čert nechtěl, už tady začíná ohromná groteska, ale ne tak pro mne.-) V písku jsem toho nikdy moc nenajezdil a podle toho to taky vypadá. Dokud se s mastodontem držím na celkem utažený stopě, nebo na mokrém podél moře je to brnkačka. Ale problém přichází po najetí do suchého hlubšího písku. To obrovský hovado začne tancovat levá pravá,levá pravá,ubírám a ležim jak v peřinách(na to je písek parádní!-). Nic zásadního se neděje, takových pádů už mám za sebou kvanta, si říkám a jdu jí zvednout. Řidítko, madlo áá hop. Ani se nehla a já zůstal po kolena zabořenej v písku. No nic, druhej pokus,bejčím,třetí a už už stojí. No nestojí, nechal jsem se uchlácholit vítězstvím a vona mi ta svině přepadla na druhou stranu. Zahráli jsme tůristům pěkné divadlo.-)V duchu si přemýšlím,kde jsem asi udělal chybu.Že by ve výpočtech s váhou? Přepadá mě lehká beznaděj, když všude okolo vidím ty OTéčka a nemohu se ubránit myšlence na to, co tam asi tak budu s tou krávou dělat.

Ráno je veselejší, chmury zažehnány, nalodění bez problému, ukurtovat a už plujem. Sedím, pozoruji cvrkot kolem sebe, snažím se si číst, sem tam někdo přisedne a tím pak působí neskutečný frčák skřítkovi v mé hlavě, jak tam lítá od šuplíku k šuplíku a hledá slovíčka, abych mohl plynule konverzovat. Ono se za padesát dva hodin na to cigárko protočí pár lidí, ale jak se říká vrána k vráně, zůstávám debatovat dlouho do noci s dvěma Italy, co tam jedou taky na motkách a jedním pěším frantíkem. Se všema jsem se ještě v průběhu mé cesty potkal. Asi bych se měl zmínit ještě o spaní na lodi. K lodnímu lístku si musíte zakoupit i spaní. Jsou dvě varianty, lacinější- lůžko ve spol.kajutě a nebo celou kajutu. Vzhledem k tomu, že celý výlet jsem chtěl pojmout nízkorozpočtově je volba jasná, ale… Společné kajuty se nachází v nejspodnějších patrech, ještě pod palubami s auty. Představte si místnost 3x3 metry a v ní tři palandy po třech! Prostě jak krysy, vzdal jsem to a radši si našel flek sice v zimě na venkovní palubě, ale na vzduchu. A to netrpím klaustrofobií!-)

No nic, zbytkem cesty jsme se tak nějak propili, je ráno a my vysedáme na vytoužený ostrov v západní části ve městě Seydisfjordur. Mrholí. Přeskládat bagáž, krátké rozloučení a už stoupám přes nízké kopečky do vnitrozemí. Začíná kurevská zima, teploměr hlásí 4+. Vzhledem k tomu, že chci přespávat venku, na divoko,nemohu se ubránit myšlenkám, jak a co tu asi budu dělat. Mlha, že není vidět na krok. To, že tu bude zima, jsem tušil, ale tohle??? Přehoupnu se přes vrcholky a při klesání do prvního města hledám pneuservis, potřebuji totiž přezout na špunty. Daří se, sundavám kola, šikovní kluci zujou, nazujou a už je šroubuji zpátky. Láce to tedy nebyla. Za přezutí si naúčtovali cca 600 na naše. Ještě, že si vezu ty montpáky…Ále,kdo by se s tím dřel? Mezitím vylez mozol a teplota se vyhoupla na příjemných cca 11 stupnů a tak se většinou pohybovala po zbytek výletu. Tak už jen nabrat zásoby a jedu. Hrubý plán je objet celý ostrov a sem tam se juknout do vnitrozemí. Vzhledem k velikosti ostrova tu moc cest nemají, a asfaltových už vůbec ne. Ta je jen jedna okolo ostrova a ještě ne celá. Je proložená šotolinou tam, kde láva nebo jiná vrchní síla asfalt strhla. A protože na jihu je vždycky teplo, volím cestu po směru hod.ručiček.-) Ještě k těm cestám, všechny jsou značené číslicemi a sem tam ve spojení s písmenem, celkem nic neobvyklého, jenže… Cesty pouze s číslicí jsou sjízdné všemi dopravními prostředky bez větších problémů, ale prča začíná, objeví-li se u čísla písmeno. Zpravidla to bývá F, např. F 208 a to místní průvodce radí použít pouze offroad vozidla s pohonem všech, anebo jen jednoho kola.-) Cestou pomalu zkouším,jak se mastodont chová na špuntech.Asfalt bez problému,šotolina zrovna tak jen hlubší štěrk dává trochu zabrat.Pomalu si zvykám,čučím po té nezvyklé krajině všude okolo. Blíží se večer, hledám něco na spaní, nakonec volím kemp. Jsem utahanej jak kotě, jen sedím a čučím na krásnej západ slunce. Seznamuji se tu s týpkem, snad z kanady byl, co tu brouzdá na kole. Musím říct, že to jeho kolo bylo zajímavější než on,bylo totiž bambusové. Jo, dyť říkám, rám byl vyrobenej celej z bambusových tyčí a držel pohromadě, nevídané. Odpoledne i večer se nakonec, co se počasí týká, krásně vydařil. A jak to tak bývá, že jednou jsi dole, jednou nahoře, ráno se budím a krápe. Vařím si kafe a jen tak tak stihnu sbalit, strhává se obrovskej slejvák s pořádným větrem. Někde jsem o tom před cestou četl, ale teprve teď to vidím na vlastní oči. Téměř vodorovně padající déšť. Sedím v kiosku s ostatníma, dělám si druhý kafe a strategicky vyčkávám. Snad až za dvě hoďky se udělala mezi čenými mraky malá skulina a ta mne vyburcovala z letargie k výjezdu. Když se na to podívám zpětně, ty dvě hodiny čekání byly uplně k hovnu. Měl jsem vyrazit hned, protože stejně to teklo celej den. Jedu hodinu, dvě, tři a pořád relativně v suchu. Moc si libuju, jak dobře jsem před cestou udělal s investicí do novejch gatí. Ale velkou pakárnou mi zůstává ten neslábnoucí vichr. Tady, vlastně také poprvé, jedu pravé zatáčky v levém náklonu, aby mne to nesfouklo. Když zrychlím, mám problém, díky poryvům udržet stroj na své půli. Tím se z míjení protijedoucích aut se stává taková menší ruská ruleta.-)Je to docela prdel.-)) Sem tam stavím na kafe, sem tam skočím z asfaltu na nějakou šotolinu,nebo šutrárnu a odměnou mi pak je krásná jízda a ještě hezčí výhledy na ledovcové splazy,vodopády, nebo jezera. Díky tomu, že ledovce tu zabírají zhruba třetinu rozlohy ostrova, není problém tu na ně narazit. Asfalt mě už pomalu omrzel, tak hledám nějakou delší cestu do vnitrozemí. Daří se mi kloudnou najít až k večeru, tak jedu a doufám, že najdu i flek na spaní. Začíná moc hezky, utažená, zvlněná a svižná. Sem tam potok, v botech už mám stejně žáby, takže u nich už ani nebrzdím. Asi po dvaceti kilometrech však přichází jeden z větších, spíš malá říčka. Vypadá, že se v ní valí spousta vody, tak jdu nejdřív na pěší průzkum. Je plná velkých kluzkých kamenů a už v první třetině mi voda sahá do půli stehen. Dávám si pauzu na cígo a přemýšlím. Pořád leje a jsem komplet promočenej, takže voda už by mně ani nevadila, ale začíná se šeřit, široko daleko ani noha a představa, že tam toho mastodonta utopím, hmmmm. S pokorou se otáčím (tak trochu na sebe nasranej ) a odbočuji do vedlejšího údolí. Je taky krásné a zakončené zeleným porostlými skalami, ze kterých padá asi pět vodopádů, tady dneska bydlím.

Ráno je zas veselejší, vylez mozol tak suším, vyhřívám se a vařím nějakou mňamku z konzervy. Cesta pro mne dál nevede, vracím se tedy zpět na tzv.Ringroad a pokračuji dál východně po jižním pobřeží. Snažím se tu včerejší otočku napravit a po pár kilometrech znovu sjíždím do vnitrozemí (tuším po F208).To co potom se stalo, to mne úplně vzalo!-) Asi 80 km krásný, rychlý šotoliny se spoustou zastávek s výhledy na už tak kýčovité věci, jako jsou vodopády, uprostřed ničeho. Je to tak, jsou tu na každém rohu a zpozarohu jich vykukuje dalších deset. Zprvu nádhera, pak to skoro otravuje. Ale musím uznat, že jeden mi přeci jen učaroval, a to nebyl na začátku, ale až zhruba v polovině cesty. Byl jím                       ,ale o něm později. Musím se vrátit k tý parádní šotolině. Jako bonus vedla nádhernou pustinou přímo k termálním jezírkům Langmanalaguar, opravdu uprostřed ničeho. Šotolin jsem tu projel docela dost , jsou v různých stavech, ale tahle byla, možná i díky svému prvenství, jedna z nejhezčích. Proběhla očista, i když do trenek se mi před lidma moc nechtělo (co kdybych tam něco našel), přeci jen jsem byl na cestě už nějakej ten den. Dobře to dopadlo a došlo i na kafe a debatu o tom, jak báječnou náplastí je ten dnešek na včerejšek. Ač se to nabízelo, a i jsem o tom dlouho uvažoval, tak spát tu nezůstávám. Rozhodl jsem se ještě si užít jízdu podvečerem, tou nekonečnou pustinou.

Nahrubo počítám dny, abych byl na čas v Reykjaviku. Vždyť já se vlastně ještě ani nezmínil, že tuhle cestu nepojedu úplně celou sám. Jsem domluvenej, že se zhruba na půli potkám se Zrzavou Háňou a dál pojedem spolu. Měl bych jí vyzvednout za dva dny na letišti v Reykjaviku. Výpočty zatím sedí, vyzvednout bych jí měl pozítří večer. Zítřek ještě volný plán a pozítřek nechám na prohlídku Reykjavíku.

Jakási elektrárna končí pro dnešek mé putování pustinou, a najíždím zpět na asfalt. Okolní krajina je jen mírně zvlněná, obydlí houstnou a vše dává tušit blízkost větší civilizace. Stan stavím někde na pastvinách mezi statky u potoka.

Ráno rozlepím oko, a asi je něco jinak. Střecha(dá-li se to tak nazvat) mého zaručeně expedičního stanu se mi plácá cca 20 cm nad hubou. Duralové tyčky se prohýbají do nevídaných rádiusů. No jo fouká. Po chvíli hledání najdu a otevřu vrátka, a protože jsou proti větru, stan se nafoukne jak plachta a v tu chvíli jsem jediným těžítkem v něm, aby neuletěl. Chvíli sice zápasím,chvilku si jen tak poletuje,ale nakonec ho zmáhám!-) O kafi tady ani neuvažuju a slibuji si ho na první pumpě.

Už večer na mě z dálky pokukoval jediný kopec v týhle rovině, a jak jsem ho ráno uviděl, cíl dneška byl jasnej. Měl krásnou bílou čepici a navíc se z něj kouřilo, no tak ho tam nechte jen tak stát.-) Šotolina, asfalt,pár brodů,znova šotolina a už se škrábu nahoru. Dočetl jsem se, že se jedná o Heklu, činou sopku, jež má asi 1500 m. Zhuba do tisíce jsem se vyškrábal po cesách s motorkou a dál už to šlo jen po svejch. Vím o sobě, že nejsem žádnej chodič, tak chvíli váhám. Říkám si 500 výškových, to nebude tak hrozný, navíc jediné co vidím je obr krpál, horizont a kousek za ním už přeci musí být vrchol. Netrvá dlouho a už lezu, funím. Pomalu se svlékám.  Na horizontu jsem se trochu vyděsil. Naskytnul se mi pohled na široké lávové pole, co se nedalo obejít a za ním ještě cca 2km sice mírnějšího stoupání než doposud, ale pořád kopec k vrcholu. No teď už to přece nevzdám. Ta vyvřelina, nikdy jsem to neviděl, je hodně zvrásněný, opravdu ostrý a relativně křehký povrch po, kterém se o chůzi vůbec nedá mluvit. Pak už jen škvára a všude spousta sýry. Konec konců, ta je tu cítit po ostrově všude. Řekl bych, že je to jeden ze základních rysů Islandu. Nakonec jsem těmi pěti sty metry strávil asi šest hodin, ale stálo to za to. Nekonečné výhledy, zápisek do sešitu v nerezové schránce na vrcholu, kde jsem se trochu i zastyděl, protože časy výstupů ostatních byly, když ne poloviční, tak alespoň dvoutřetinové. Ale což, pocit vítězství byl silnější.-)

Pokračování brzy....

Mám li to shrnout,je pravda co se o islandu všude píše,,je to země vody(v každém skupenství),ohně a žlutejch patníků.-)