Norsko 06
NORSKO 06
O Skandinávii jsme poprvé mluvili někdy před třemi lety, ale až teprve letos,po příznivějším vývoji kurzu koruny k euru a vzhledem k místním vedrům,jsme usoudili,že nastal ten“náš“čas. Tak jak už to obyčejně chodívá, neusoudili jsme tak všichni, a proto vyrážíme v poněkud okleštěné sestavě-BOBO(ThunderAce) a já Renda(Hornet 9). Znáte snad někdo vhodnější endura pro takový výlet?-) Nejen na doporučení ostatních,ale i z nedostatku času a docela omezeného rozpočtu,krátíme naše velkolepé plány o celé Skandinávii pouze na Norsko a jako otočku(cíl)cesty volíme Nordkapp. I tak je to celkem smělý plán vzhledem k 16(18)denní dovolené a cca 7000 km.(2dny jako rezerva pro případ)
Takže balíme posledních pár důležitých cetek (vaťáky, pivko) a nezvykle podle plánu vyrážíme včas!! Nevím, jak to chodí jinde, ale my nikdy nebyli schopni vyrazit kamkoli bez minimálně hodinového zpoždění. Zřejmě první výhoda malé skupiny. Je pátek večer a z Roztok nabíráme směr na Tursko(jinudy se tam přece nejezdí), Dubou, Cínovec, Berlín a Rostock, odkud nás další den okolo třetí čeká trajekt do země snad zaslíbené. Poslední a fakt vynikající handmade bageta na pumpě v Dubí a za neustávajícího mávání kolem postávajících dam, valíme k sousedům. Nějaký to cigárko, tankování, nezbytné kafe a už tak trochu kufrujem po Berlíně. Naštěstí je po půlnoci a provoz v tuhle hodinu tak minimální, že nám je odpuštěn nejeden malinkatej přestupek.(Berlín je fakt velkej) Po úspěšném kličkování a vyjetí z města požadovaným směrem se začínáme poohlížet po vhodném noclehu na divoko. Pár metrů od dálnice se nám fakt nezdá, teprve na druhý pokus objevujeme hezké místo, kdesi za závorou uprostřed lesa. Je jasná noc, tak ani nevybalujeme stan a usínáme jen tak. Nedá mi se tu nezmínit o důležitém mezníku ve spaní na divoko. Tím mezníkem se stala nafukovací,5 cm silná karimatka,do které jsme investovali teprve před touto cestou.(každý do své!-) Od této chvíle se nám doba dělí jen na před a po karimatce. Neznáte? Poznejte! Je to bomba, žádná zima odspodu, otlačené kyčle atd. Po vydatné snídani ještě v rychlosti opravuji zip u kalhot, aby netáhlo a průměrnou rychlostí 150 km/h s občasnou zastávkou letíme na Rostock. Po přístavu je orientace perfektní a tak netrvá dlouho a stavíme na místě našeho nalodění. Je celkem vedro a s hodinou do odjezdu odcházíme do místního bufáče na kafe a zmrzlinu (místní Rostocker se kupodivu dal pít,možná díky tomu vedru) Mám-li popsat tu naší bárku,tak to vůbec nebyla krásná Lady Lane,ale byla to prostě bára, která do nejspodnějších pater spolykala celý vlakový soupravy,kamiony a teprve někam výš polknula i nás. Tak, řádně ukotvit (to nám zabírá asi půl hoďky),pár krámů s sebou a stoupáme do ještě vyšších pater,která jsou určena jen pro přepravu cestujících. Sem dolu v průběhu plavby není vstup povolen. Čas na lodi trávíme všelijak, začínáme kafeterií ve „smoking area“(ještě, že všichni nevymřeli) kde sem tam popíjíme, poleháváme a studujeme průvodce, co nás tam vlastně čeká. Mj Bobo se učil zacházet s kombajnem, sice už 4 roky nekouří, ale naštěstí to zvládám za něj, tak soudím, že se „nám“ to může hodit a milerád mu ten výkvět techniky přibližuji. V Treleborgu nás bára vyprdla kolem desáté večer a tak plni očekávání vyrážíme směrem na Goeteborg a dál do Vosla. Tato část kraje není ničím extra zajímavá, je to rovina, sem tam městečko a tudíž nestojí za to se o ní dál rozepisovat. Cirka kolem půlnoci nás zastavuje ukrutná mlha a chlad. Tak trochu jsme s tím počítali, ale určitě ne tak brzy a v takové intenzitě. Asi je na místě upřesnit,že téma tohoto výletu je příroda , její kouzla a nedotčenost jichž se člověk smí dotknout a řádně si jich užít,a ne města s kulturou.(na to si vemte průvodce!-) Při hledání vhodného místa na nocleh,nacházíme kus za dálničním odpočívadlem kouzelně upravenej plácek mezi stromy s angl.trávníkem.Přijde nám to divné a navíc s obavou blízkého obydlí popojíždíme raději o pár metrů dál,kde rozbíjíme další tábor. Probouzíme se kolem desáté do slunečného dne a je příjemné vidět, že ta slota nás nebude provázet už od samého začátku. U ranního kafe ještě debatujeme, jak by asi vypadalo dnešní probuzení, kdyby nám ten angličák učaroval. Bylo to golfové hřiště. V yrážíme dál po E6 na sever. E6 bych u nás přirovnal k takové silničce I.tř.,ale tady jí honosně zvou „highway“. Vede celým Norskem, když z ní sjedete na vedlejší, pravděpodobně budete ještě na asfaltu, ale s další odbočkou vás většinou čeká už jen šotolina.(příjemné zpestření) K pozdějšímu obědu stavíme na odpočívadle s dřevěným tesaným stolkem kam jako správný lufťáci vybalujeme proviant ještě z domova. Ten pochopitelně žádá důkladné strávení a tak je z 20min hoďka a půl. Cesta dál ubíhá bez komplikací. Nocleh se snažíme najít na břehu krásného jezera poblíž Lillehameru, což se nám ale kvůli hustotě obydlí nedaří, tak vjíždíme opět do lesů. Objevujeme vrak náklaďáku, kterej vypadal jako by se ještě za války přetlačoval s tankem. Nic naplat, noc na krku a plácek hned vedle je jak pro nás stvořený, zůstáváme. Probouzíme se do deštivého rána, hrajeme mrtvý brouky a setrváváme v leže,což se nám vyplácí. Za hoďku po dešti zbývá jen mokrá tráva. Na slunci sušíme spacáky, stan, hojně snídáme a vyrážíme. Krajina kolem začíná být opravdu krásná, lesy, hory, zurčící říčky a do toho tu a tam posazenej domeček. Zastavujeme na cigárko a cestou z pozarohu do kopečka se dostáváme ke statku. Je odsud nádherný výhled jako stvořený pro nějaké to foto, však pomalu nestíháme ani chcípnout mašiny a řítí se k nám sedlák i s celou rodinou. Zprvu je trochu odměřenej, jako že jsme na jeho pozemku a co že tam vlastně hledáme. „ Plynnou“angličtinou se mu snažím vysvětlit, že se zdržíme jen 15 min-cigárko, foto a krátký odpočinek,na to měkne a začínáme si povídat. Dozvídáme se, že taky jezdí a že se právě minulý týden vrátil z Chorvatska. Vede nás do garáže, kde nám ukazuje svoje dvě milenky. Jedno byl HD, nevím typ, ale vypadal jak Goldwing od Hondy a to druhý byla Yamaha šestpade z roku 76. Vytlačil ji ven a jal se ji nakopnout. Chytla mu asi na třetí pokus-to jsme ještě neslyšeli. Všechno na tom stroji řinčelo a rachotilo. Ten koncert skončil vypadnutím karburátoru, však jeho zapálení pro věc se cení. Doběhl pro vercajk a začal šroubovat. Vypadalo to, jako by jí měl ve stádiu rozpracovanosti a v tom zápalu předvádění na to úplně zapomněl. Snad všechno podotahoval,nandal filtry,manželka za ním ještě vyběhla s palčákama ale on jen s mávl rukou a za řevu vlastnoručně upravených výfuků s létající šotolinou od zad.kola zmizel kdesi v dáli. Už jsme ho neviděli. Vlastně ještě než zmizel, stačili jsme s ním probrat další směr našeho toulání. Poradil nám zkratku,která nebyla na mapě a snad právě pro to byla tak kouzelná.Férovej asfalt, samej vingl a hlavně nikde nikdo,prostě paráda. Když už jsem mluvil o místních komunikacích,nedá mi to abych se tu nezmínil i o místních rychlostních limitech. Z počátku mám velkej problém s jejich dodržováním, a staly se i základem naší první a snad i poslední výměny názorů.(skřeta na mě chtěl poslat!) Vždyť si představte,rozlítaný z němec sem vlítnem jak do umyvárky a tady je limit max 80km/h a to po většinu cesty ještě cedulí omezeno na 70.Chvíli to člověk vydrží,ale pak se zákonitě osype. Výš k severu se v pustinách sem tam objeví 90 jako světlá vyjímka . V obci je klasických 50 a tak se rád vzdávám role předjezdce a vyměňujeme si pozice.(přece nebudu otrokem nějakého budíku) Ač nerad, musím mu dát za pravdu,protože pokuty jsou tu nehorázně vysoké, na což nás upozorňoval i jeden noroslovák,kterého jsme poznali i s rod. ještě na trajektu. Byl to týpek někde od Blavy a tady žil už asi 7 let, celkem pohodář a vstřícnej vlastně jak všichni norci co jsme tu potkali. V tuto chvíli se dostáváme do zatím nejkouzelnějšího úseku naší cesty. Projíždíme kolem NP Jotunheim ,Jostedalsbreen ledovce a míříme na tzv. Trolí stezku. Trochu by se ten ráz krajiny dal přirovnat k Alpám, krásné, klikatící se silničky vedoucí údolím mezi horama a většinou ještě po březích divokých řek. Tu a tam kýčovitě tyrkisové jezírko a pár dřevěnic. Jak říkám,Alpy,ale není to tu tak vyumělkovaný a vše okolo dokonale upravené, nýbrž jen tak jak to narostlo. Cestou několikrát přejíždíme tu burácející řeku. Jasně, že po mostech a tak na jednom z nich stavíme. I když kochání bylo krásné, bylo to málo! Po chvilce bez jediného slova krkolomně slézáme dolů po skalách a oddáváme se úžasnému osvěžení a potažmo i hygieně.(asi už byl i čas) K večeru ještě projíždíme Geiranger a jeho fjord. Je to docela hezká vesnička plná turistů. Co se taky dá čekat od údajně nejkratšího a snad i nejhezčího fjordu. Kvůli těm kvantum lidí ani nestavíme, ale pokoukáme z koní a projíždíme dál. S noclehem tu nemáme sebemenší problém. Z hlavní sjíždíme kolem zaparkovaného bagru k bystřině, kde voda, čas a z části i lidská ruka tu společně vytvořily lagunu jak z pohádky. Hygienu jsme dnes vážně nezanedbali!-) V příjemném vstřebávání okolí a tlachání o událostech doma se nám noc trošku protáhla a ve 4h zjišťujeme,že jedna ze dvou zásob rumu je nenávratně v řiti. „Ráno“pokračujeme dál, vyjíždíme s lehkým kocourem a tak přijde vhod, že po asi 30km se naloďujeme na jeden z místních trajektů. Příjemný odpočinek i cena. Místní obyvatelé tyto kratší trajekty hojně využívají, ať už k cestě za prací nebo za zábavou. Mohlo by se zdát, že cestování tímto způsobem se prodraží, ale vzhledm k ušetřenému času a spoustě km při objíždění každého z fjordů je to stoprocentní úspora.(námi otestováno viz níže) Cesta dál ubíhá v poho, díky tomu se poměrně brzy dostáváme na Trolí stezku. Je to cesta s jednou serpentinou za druhou, mnoha vodopády v okolí a s ohromným převýšením na relativně krátkém úseku. Krásná! Proč Trolí? Pověst praví, že to byl jediný přechod místních hor, ale díky náročnosti jej byly schopni překonat jen Trolové.(hold, zřejmě slušnej oddíl) Podle mě by se dnes klidně mohla přejmenovat na trotlí. Hafo turistů s připřaženými domečky tu předvádí neuvěřitelné věci. Někteří z nich působí dojmem, že si ten domeček připřáhli teprve pod kopcem a sem vyrazili na trénink. Dneska ten řidičák dostane fakt každej!(bez zaujetí) Po jejím úspěšném zdolání, po postavení pyramidky pro návrat a pár obrázcích,(trolů,trotlů i jezdeckých)valíme skrzeva tu nádheru dál. S přípravami na tuto cestu (asi tak 14 dní předem)jsme jako jednu z hlavnějších věcí zjišťovali, jak to tu asi bude vypadat s počasím. Poznatky nevypadaly nejlíp. Zem s nejvyšším množstvím srážek v Evropě a to takovým,že nejvlhčí měsíce u nás vypadaly jako ty nejsušší zde a o prům.teplotě ani nemluvě. Zřejmě jsme ale asi udělali chybu někde ve výpočtech. Nahlas se o tom ani jeden z nás neodvažuje mluvit (jen to píšu!) ale sluníčko nám fakt přeje. Klika? Asi ne! Míjíme plantáže jahod, malin a hlavně skoro všude v té oblasti zavlažují.(divný co?) Den se nachýlil, sjíždíme z „ dálnice“ k moři, kde nacházíme docela hezkou osamocenou pláž, ale Bobo se zaťal,že tu spát nebude a tak popojíždíme o pár km dál. Bylo tam sice pár vyplavených řas, které zrovna nevoněly, ale vzhledem k pokročilé hodině mi to přišlo ok. Stavíme tedy na také hezkém místě, prozměnu s … Je to jedno,odmítám protestovat, táboříme a užívám si křeslo, co tam zřejmě zanechal některý z místních ekologů.(určitě se pro něj vrátí,bylo fakt dobrý) Musím říct, že i mezi Norky se najdou dobytci, ostatně jak všude jinde,že. Vždy, když hledáme nějakej ten plácek na byvak,střihneme si lehčí offroad vložku, jak jsem se již zmiňoval o místním šotolinovém folkloru. Ovšem ta dnešní, za tu by se nemusel stydět ani kterýkoli tým z šestidenní. Začalo to tedy klasickou šotolinou, ale když ani po půl hodině lehčího krosu kloudného místa stále nemaje,vyrážíme hlouběji do lesů. Je zde jedna zvláštnost,tou jsou cesty co nikam nevedou. Resp.končí ať už potokem,nebo jen tak zmizí.(asi zarostou) Nejedna taková nás vedla a představte si tu divočinu,když nenajdete cca 3m2 rovného,nezarostlého plácku. Byla to jízda se vším všudy šotolina, bahno, kamení, napůl rozpadlé dřevěné můstky a na konec bažina. Adrenáč jak má bejt!-) Odměnou toho tříhodinového trápení nám byl snad 5ti hvězdový hotel. Bobo měl letos fakt čuch na takový místa.(ten jeden ani nestojí za řeč) Nevím, jestli to doma nějak trénoval, ale na tom už teď vůbec nesejde-byl dobrej! Jen si představte kouzelnou paseku uprostřed lesů a skal. Stavíme, shazujem bagáž a přitom je z nedaleka slyšet, jak někdo hýří vodou. Proderem se chroštím, přes pár stromků a pak se nám naskytne neuvěřitelný pohled na lagunu ve skalní průrvě, do které ještě k tomu padá vodopád. Jak říkám hotel i se sprchou,co na tom,že zrovna netekla teplá?(holky tu stejně nebyly.-) To místo bylo tak kouzelné,že po koupeli v jehličkách a následném vychutnávání jsme tam málem nechali i foťák. A abych to zas tolik neidealizoval, tak k tomu ještě komáři-a bylo jich fakt dost. Další z věcí, kterou jsme tu fakt ocenili byl stan s moskitierou. Bez něj bychom určitě byli zralí na transfuzi. V tomto směru (po četných cizích zkušenostech)jsme sice byli vybaveni místním „Jungle gelem“, ale ten dokázal makat asi tak hoďku a nazdar. I tak účinně dokonalé prostředky jako zanedbaná hygiena, nebo systém permanentního kouření zklamaly. Míříme dál a s každým ujetým kilometrem k severu se dny prodlužují, ale i citelně ochlazují. Ale i přes to, že z okolních vrcholků na nás stále častěji pokukuje sníh, teplota ve dne se drží na velice příjemných 20°C. V noci sice klesá k deseti, ale i tak je to paráda oproti našemu očekávání. Cestou potkáváme i dost motorkářů, ale stejně tak jako obyč.lidi přistupují ke stejným záležitostem v životě různě, stejně tak je to i s „motorkařením“. Plno jich švindluje, vezou si mota na vleku za domečkama a sami si pěkně sedí v teple a na obrovské sedačce. Pak 50 km před Nordkappem je určitě sundaj a jako hrdinové dojedou do cíle. Leváci! Ne, že bych záviděl, ale prdel už (ještě) fakt bolela. Abych zas nepřeháněl, bylo jich pár a zbylá většina byli ryzí. O jednom takovém až na polárním kruhu. Asi tak 20-30km před polárním kruhem se krajina náhle mění, ochlazuje se a vjíždíme na jakousi náhorní plošinu. Jehličnatý porost úplně zmizel a zůstaly jen mechy lišejníky a objevily se zakrslé a pokroucené břízky. Působí to dost nehostinně a vzhledem k tomu, že nám k cíli zbývá cca 1200 km, vyhlídky nic moc. Po chvilce dorážíme na Pol.kruh. je to zas jedna z atrakcí pro turisty. Domeček plný suvenýrů, kopeček plný malých pyramidek z kamene, pomník ruským zajatcům, kteří tu za války stavěly pověstnou E6 a pak už jen globusy vyznačen pol. kruh. Kupujeme kafe a krátkým odpočinkem dáváme oddech kaďákům. Z té pohody nás vytrhl zvuk, který v mnohých vyvolá emoce z mládí. No jo, byla to MZ 250. Jdeme blíž a dáváme se do řeči s majitelem. Byl to Holanďan tak kolem 40ti,ošlehaný větrem, zkrátka jeden z ryzích. Po obvyklých otázkách odkud a kam nám začíná líčit dětské nemoci jeho milenky(in.cívka,dobíjení,poj.skř.atd.) Rozumíme(úspěch) a prožíváme to s ním!-) Měl jí hezkou,musel to být jeden z posledních kousků(měla i origo oilmaster)a prý novou ji v přepočtu pořídil za cca 300 euro-to by tenkrát byla cena! Cestou krom spojk.lanka s ní jiné problémy neměl. Nevím kolik přesně měl za sebou, ale bylo to dost. Vyrážel z Hol.měl projeté Švédsko a právě se vracel z Nordkappu, takže super! Probrali jsme ještě počasí na kappu,rozloučili se a už to „pálíme“ devadesátkou pryč. Po pár km ta nehostinnost naštěstí končí a my sjíždíme zpět do údolí. Na noc stavíme v NP Rago.Hezké místo s kvantem komárů proti kterým nezabírá už vůbec nic. Zásoby se tenčí a tak po prvé vybalujeme ryb.náčiní,ale zřejmě špatná návnada.-) Po ranní kávě a hygieně v potoce míjíme spoustu nádherných fjordů,vesniček a dostáváme se k dalšímu trajektu tentokrát přes Tysfjord. Těsně před nosem nám odplouvá a další jede až za dvě hoďky. Před námi stojí asi 20 nových Guzzin Norge a hned vedle dodávka nacpaná jejich bagáží a vercajkem. Říkám si další kdo podvádí.-) Věnujeme se pozdnímu obědu a přitom se snažíme zjistit oč jde.Jednoho z těch chlapíků přivábila vůně našeho oběda,a tak za kus klobásy nám vyzrazuje co tam dělají.Fabrika totiž uspořádala čistě pro novináře výlet na těchto mašinách ze sev.Itálie na Nordkapp.(Určitě potřebovala objektivní hodnocení v testech:-) Je to děs,čemu člověk potom může věřit? Potkáváme zde ale i další z ryzích. Jsou jimi chlapík se ženou(asi svou) věkem tak kolem 50ti let na FJ 1200. Tuším, že to byli také holanďani,na oko sympatičtí,ale hlavně naložení jak se patří. Ta žena byla tak ošklivá, až byla krásná, ale hlavně co chci říct to musela být světice! Neremcala, teda nerozuměli jsme,ale navíc se tvářila spokojeně. Svatozář takovým!!! To FJéčko vypadalo, že má s tou vší bagáží a bez nich dobrých 500kg. Do delšího hovoru jsme se nepouštěli, a tak se jen v přístavu loučíme a polykáme další km. Fakt se ochlazuje tak,že už jen triko pod kůží nestačí,tak ze dna bagáže vybalujeme teplejší vrstvy.(objeven další rum) Bývá tu hodně míst vhodných na nocleh,ale většinou jsou zabordelená, tak nelitujeme 15 min.pro hledání dalšího našeho hotýlku. Tentokrát jen tříhvězdičkový, potok byl,sprcha ne. Večer byl zas trochu delší,no nebylo divu,zima a hlavně takový objev!-) Další den po obvyklých procedurách a pár km stavíme na odpočívadle hned u cesty a zjevuje se nám první Laponka v kroji.vypadala v něm hezky,tak trochu jak naše selka. Cestou dál jsme jich potkali víc, všechny byly červeno modro bílé s drobným vzorem. Ale nepostřehl jsem žádné rozdíly,tak netuším jak se bránili porodům debilních děcek.-)) (možná to chtělo podrobnější prozkoumání.-)Polykání nám dneska moc nejde, trochu u toho usínáme. Netrápíme se, sjíždíme k pobřeží a Bobo bere zavděk i asfaltovým parkovištěm a tuhne zhruba na dvě hoďky. Dávám si kafe a u něj mě napadá, že z té studené vody musejí být ryby zákonitě oblblé a tak zkouším naší pytlačku s chlebovým těstem. Chleba? Blbost? No možná jo, ale na co tu teda jdou? No jo, tak k večeři zas kupujeme uzeného lososa v COOPU(možná je toi lepší!) Ta jistota má fakt něco do sebe. K večeru dojíždíme do Bufjordu a dnes to vzhledem k únavě balíme o něco dřív. Nacházíme kouzelný místo v remízku na kraji pole, nad asi 50ti metrovým srázem. Je odsud nádherný výhled na fjord, hory i západ slunce. Věnujeme se lehké údržbě, večeříme a užíváme si hrací skříňky, komárů i celkové pohody. S tím západem slunce je to asi tak. Tady ještě za okolní kopečky zaleze,ale nejdřív se hrozně dlouho drží na obzoru což je fakt hnus,když jedete proti němu a nemáte zrovna nejčistší hledí. Tady se musím zmínit o další praktické vychytávce, kterou jsme ocenili. Jsou jí obyčejné papírové utěrky. Bobo je člověk, který má celý rok rýmu a tudíž smrká. Normální člověk by si vzal třeba papírové kapesníky, ale bobo jelikož smrká hodně, vzal si ty cca půlmetrové ruličky hned tři. Zprvu jsem nechápal, ale postupem času jsem jim začal přicházet na chuť. Teda ne, že bych začal také smrkat, ale výborně posloužily třeba na mastnou hubu i ruce po lososu, nebo při kontrole napnutí řetězu a o docházejícím hajzláku ani nemluvě. Však hlavní jejich výhodu spatřuji v čištění hledí. Před otíráním, jak všichni dobře víme, je třeba odmočit ty zaschlé zbytky much, komárů a vlastně všeho co člověk cestou posbírá. Jdou pak lehce dolu a hledí se neškrábe. Na to byly v té divočině perfektní. Přiložíte, navlhčíte, na cigárko necháte působit a pak jen setřete. Takže jestli někdo frkáte a máte dostatek místa-doporučuji! A teď zpátky k té ohnivé kouli. Pak tedy na chvilku zmizí, ale nikam hluboko, takže žádný večer resp. tma nepřijde. Je to trochu zvláštní pocit jít spát za světla, ale většinou jsme docela ubití, takže s usínáním problémy nemáme. Ráno (po probuzení)kafe, vydatná snídaně, nějaký to cigárko a už jsme zase v sedlech. Podél cest míjíme plno stánků se sobím parožím, kožešinou a cetkami z toho všeho vyrobenýma. Jen pro turisty kýče! Když stavíme, tak jen kvůli šanci sehnat tu kafe. Zboží tu je prakticky ve všech stáncích stejné.(vono ta domácí výroba ze soba má přeci jen trochu omezené možnosti) Skoro to vypadá jak u nás doma ve vietnam.tržnicích, jen si tu jsou schopni k tomu ještě obléci kroj. K cíli to máme necelých tři sta a je to znát nejen na stále klesající teplotě, ale i na okolní krajině. Jehličnatý porost opět vystřídali ty pokroucené, zkrčené břízky a postupně mizí i ty.Dnes to byl pro nás den D,nejen kvůli cíli,ale po všech těch značkách a konec konců i jeho bobkách jsme konečně uviděli živého soba.Ten první byl plašan a zdrhnul nám ze silnice do lesa k řece.Zahodil jsem helmu i s motorkou někam do křoví a běžel za ním.Byl fakt hezkej, velikostí o něco přerostlejší srnka, chlupatý paroží a přitroublej výraz. Z E6 míříme na E69,je to poslední odbočka vedoucí přímo k Nordkappu. Tady potkáváme další, teď už celé stádo. Bavíme se sledováním toho stádečka asi osmi sobů, byli to mediální hvězdy! Bloumali po silnici sem a tam, když přijelo auto a houklo, tak milostivě naskákali za kamenná svodidla, kde se zůstali pást. Však jen do té doby než zaslechli, že se blíží další auto. Hop, hop a byli zpátky. Auto zastavilo, vyfotili si je a houklo a to vše se opakovalo za tu chvilku asi desetkrát. Poslední zastávku volíme ca 50 km před cílem a vzhledem k dostatku času rozděláváme oheň, pečeme buřty-večeříme. K cíli dojíždíme kolem 22.00. To samotné místo je na ostrově, takže platíme 60 Noků a projíždíme tunel pod Lafjordem. Prvním ostrovním městečkem je Honingsvak, tankujem a jen ze sedel prohlížíme přístav což je vlastně i centrum tohoto městečka a vydáváme se napříč ostrovem do tý sloty. V polovině ostrova na nás padla opravdu hustá mlha a ta se nás drží po celou dobu pobytu zde. Vjezd přímo na místo je zpoplatněn 195 Noky a to není málo. Platili jsme je jedné snad jen ze tří hezkých norek co jsme cestou potkali.(myslím i zpátky!-) Takže to zas tolik nebolelo. Parkujem a navlékáme na sebe vše, co sebou máme. Je tu skvělých 5°C, a jak jsem říkal, mlha takže orientace vázne. Přidáváme se k pár ostatním, kteří vypadali, že vědí kudy kam.(že by modří ?-) No, a tak to všechno vidíme,domeček s dřevěnou vitrínou, globus, slunce a zřejmě i ten konec světa, kde Xi Xao zahodil tu zlou, ošklivou věc. Moc hodnotit se mi to nechce. To samotné místo byl propadák, prostě jen další atrakce pro turisty, ale můžeme říct „byli jsme tu“jestli to něco znamená. Znamená!! Pro nás minimálně těch 3800 km nádhernou krajinou se spoustou zážitků, nových vjemů i postřehů. Snažíme se tedy alespoň vyfotit půlnoční slunce, ale nedaří se, zimou chcípají baterie. Jak tak zevlujem, dáváme se do řeči s dívkou z Čech. Nevím jak, ale prostě to na ní bylo poznat. Dělá nám dva obrázky a se slibem, že je pošle se loučíme. Ohříváme se v domečku, na oslavu dopíjíme poslední pivko z domova a mizíme. V 5.00 ráno stavíme stan na kamenité pláži, někde 70 km odsud. Ta ukrutná mlha tam vzniká díky vlévání se Golfského proudu do Sev.led.oceánu a pak jí vítr jen honí sem a tam. Nebudu chytračit, samozřejmě to mám z průvodce a i to, že jen pouhých 10% návštěvníků má tu kliku spatřit obzor bez toho mlíka. „Ráno“ se probouzíme do slunečného dne, sedíme u kafe a jen tak čučíme. Vnímáme to ticho, moře, chlad i kamení a musím přiznat, že ten drsný a nehostinný kout má své ohromné kouzlo. Ještě jeden poznatek: myslel jsem, že v té studené vodě moc života nebude, ale cestou za ranní hygienou překračujeme hafo škeblí, schránek ježků, medůz a všeho možného, co moře vyvrhlo-takže omyl! Cestu zpátky máme naplánovanou krajem přes souostroví Vesteraly a Lofoty. Nevím jak na koho, ale na mě ty návraty působí tak nějak divně.(myslím,že i na Boba) Cesta ubíhá pomalu, moc ani nemluvíme a jako balzám na duši působí zastávka v týpí. Parkujeme hned vedle rozsvíceného a prázdného auta, nevěnujem tomu extra pozornost a vcházíme do stanu. Představte si příjemné osvětlení jen co propustí otevřený vchod a plátno z kterého je to týpko vyrobené. Příjemná vůně,laponská hudba a uprostřed veliké ohniště u nějž se hřála polévka a káva. Kolem dokola pár stolků a na druhé straně pult s jednou z těch hezkých Norek. Prostě balzám! Po nabažení se vycházíme ven a už na nás gestikuluje děd od onoho auta. Vůbec mu nerozumíme, ale přesně víme oč mu jde. Strčíme do nich, babička ještě zamává a mizejí v dáli. Pokračujeme směrem na Vestrály. Kvůli pomalu se tenčícím finančním rezervám se snažíme vyhnout trajektu. V mapě je značena jakási stezka, snažíme se jí najít, ale marně. Místo toho končíme na jakémsi staveništi, které zeje prázdnotou. Nacházíme jen zotvírané a prázdné stavební stroje. Že by pracovní morálka jak doma?-) Vcházím tedy do budovy ze stavebních buněk. Prvním človíčkem na , kterého tu narazím je žena. Byla to postarší dáma, asi pradlena, která tu opečovávala tu bandu chlapů. Snažím se jí vysvětlit náš směr a ptám se na onu stezku. Plynně,upozorňuji plynně mi anglicky vysvětluje,že tu naší stezku teprve staví a průjezdná bude až příští rok. Trochu mě ta anglina zaskočila, ale je to tak. Mají jí tu zmáklou mladí, staří prostě úplně všichni. Před spaním ještě překonáváme menší mokřadu. Hladká siln.guma ta prostě nezabere, tak si pomáháme tlačením. Z mé černé kůže se rázem stává zelenohnědá, lehce zavánějící koule. To mu nezapomenu! Nahodil mě úplně komplet od helmy k botám, ale projeli jsme. Trajekt nás tedy neminul a my připlouváme k onomu souostroví. Je to kouzelný pohled. Z rovné vodní hladiny se téměř kolmo k nebi zvedají ohromné skalní masívy a na úpatí těch obrů je tu a tam vidět základově červená vesnička. Ta červená základovka je tu zřejmě jakýsi národní folklor, najdete jí tu totiž na 90% stavení. Povětšinou, zřejmě z nedostatku prostoru, jsou ty vesničky postaveny na vodě, a to tak, že z vody trčí pár dřevěných kůlů na, kterých ty červené dřevostavby stojí. Ten kontrast divočiny versus lidská přizpůsobivost a tvořivost je zde opravdu markantní a na tu nehostinnost útulně příjemný. S místem na spaní je tu oproti pevnině trochu problém, ale na konec Bobo přece jen zafunguje. Zbytek večera trávíme u ohně a hrací skříňky ze, které nám Horníček vypráví o mrtvé tetě a o zážitcích z cest s ní. Ostatně také si každý jednu vezeme. Již před večerem, ale i teď ráno míjíme spousty malebných pláží. Jsou prázdné!! Koneckonců slunce sice svítí, ale teplota se pohybuje kolem 15°C, o vodě ani nemluvě. I tak nám to nedá a pouštíme se do kompletní hygieny. Na jihu souostroví končí další malebnou vesnicí, pyšnící se nejkratším názvem na světě. Jmenovala se prostě A. Chtělo by se dodat „co dál“. Bylo to zas jedno z míst, kde cesta končí, tady prozměnu závorou. S kafem v ruce a za všudypřítomného řevu racků vychutnáváme tu romantickou atmosféru. Vracíme se o pár km k dalšímu trajektu zpět na pevninu. Do odjezdu zbývají necelé 4 hoďky ,jež trávíme slastným odpočinkem. Byl to jeden z delších trajektů a díky naší zvědavosti, zhruba polovinu cesty trávíme ve strojovně. Strojníkem byl mladej kluk, připadal nám jak kdyby rok s nikým neprohodil ani slovo. Snad díky tomuto jeho absťáku jsme probrali úplně všechno, výkonem lodi počínaje přes Norky a tamní životní úrovní konče. Byl dobrej!! Na lodi s námi cestovaly i dva mladé páry kdesi od Pardubic, ale i přes pár pokusů z naší stany moc sdílní nebyly. Jsme zpět na pevnině zhruba 2000 km od domova a vzhledem k tomu, že máme na návrat asi tak tři dny, jejich program byl předurčenej. Celé jsme je strávili zrychleným přesunem.(dyť říkám, že návraty stojí za h….) Poslední údržba, noční trajekt z Treleborgu do Sasnitz,závěrečných 500 km a už sedíme na pivku. Technika obstála, krom řetězu na Esu,na jedničku. Ten řetěz byl jak šle a do přetržení bych mu dal asi tak 10km. Bylo to překrásných 17 dní bezmezného toulání, místy až neskutečnou přírodou. A co nakonec? Jednoduchý! Někdy se vrátíme.