Ukrajina 08
Ukrajina 08 termín: 1.9.-11.9.
Tak už jsme zase na cestě, asi po dvou letech a pár výletech po civilizaci, o kterých se pomalu nemá smysl ani zmiňovat, protože si jich většina z nás užívá myslím celkem dost a nic moc nás na nich nemá co překvapit. Teda až na nová místa, nějaké ty pády a třeba i noční lišky (medvědy) atp. Prostě je mám taky moc rád, ale srovnávat je nebudu. Tentokrát jsme silniční stroje opravdu vyměnili za offroadové a jako cílovou destinaci zvolili Ukrajinu. Sestava: Bobo- KTM velkej Adv. ,Dr.Tom- Yam Tenere z r 86 (nevěřil jsem, že se na ní vrátí:-) a já Renda- Honda XR 400. Když už o tom mluvím, tak s tím vracením je to asi tak. Když vyrážím někam, kde té civilizace je pomálu, mám neoprávněně smíšené pocity. Mimochodem, tušíte, co to jsou smíšené pocity? To když se Vám tchýně zabije ve vašem novém autě. hi hi Ale zpátky, na jednu stranu mě naplňuje ohromná radost a zvědavost z nových míst, postřehů a vjemů, ale na druhou mívám také obavy o zdraví ale hlavně o naše stroje, aby vydrželi, nebo snad aby se třeba náhodou někomu nezalíbili víc než nám. Říkám neoprávněné, protože většinou to bývá přesně naopak. Ale o tom později. Důvodů, proč zrovna Ukrajina, bylo víc, ale jen dva hlavní. Tím prvním je samozřejmě příroda, ale tentokrát spíš její nástrahy a hlavně jejich zdolávání. A ten druhý, jelikož žijeme v elektronické době je z internetu a je jím sám Hajnej a Beba. Tyto (nad)lidi nikdo z nás nikdy neviděl, ale jak oni dokážou popisovat místní panoramata! No, třeba se někdy potkáme.
Je pondělí večer a my po všech předchozích peripetiích, přípravách a balení stojíme v Praze na Hl. nádraží a netrpělivě vyhlížíme náš autovlak směr Poprad. Probíhá pár nezbytných formalit, nějaké ty formuláře, jízdenky, zpoždění atd. Čas si krátíme povídáním s okolními čekately, co přijeli právě naším vlakem ze Splitu. Nasloucháme radám, jak a čemu se vyhnout, od lidí, jež tam nikdy nebyli, ale slyšeli, že a bla bla bla. A už je to tu, nakládáme, řádně kurtujem, vyháníme kukačky z našeho kupé a s pivem se zabydlujem. Spát se mi moc nechce, tak ještě zpovídám štíplístka, jak tahle služba vlastně funguje. Musím říct, že to má snad jen samé klady. Když pomineme to, že se člověk někam sune a může si dát pivko, tak navíc se tu vyspí, ušetří čas, špunty, síly, prdel(to když jede na fošně na stojato) a o financích ani nemluvě. Tak jako většinu ostatních, i tento výlet jsme se snažili pojmout nízkorozpočtově a celkem se i zadařilo, ono to totiž celé hlavně závisí na počasí. Představa, že jedete celej den v dešti a večer vyšťavení, celí od bláta, lezete do spacáku jen tak pod širákem, nebo v lepším případě do stanu, není moc lákavá. No prostě počasí přálo. V sedm ráno dalšího dne vykládáme stroje na peron v Popradu, kde probíhá i ranní hygiena. Od hlavních nástupišť je to celkem stranou, tak ani nebudíme žádné pohoršení. Směr je jasný, Košice-Užgorod. Z města jsme díky blondýně raz dva. Blíží se poledne, jsme kdesi za Prešovem a začíná nás honit hlad. Krajina kolem je celkem nezáživná placka až na pár dědin, u kterých jsou zpravidla i cikánské osady.(Romské??) To co je v nich, to se jen tak někde nevidí. Žije se tam prostě na ulici, děti si hrají v blátě, všude visí prádlo, peřiny do toho běhají prasata, slepice, sem tam koza a všude okolo neskutečnej bordel. Z dáli to vypadá jako pouť, nebo nějaká místní sláva, ale je to fakt nářez! Člověka napadne“a to jsme teprv na slovači“.
2
Restaurací v těch dědinách pár je, snad u každé stavíme a se stejnou otázkou“něco k jídlu?“ dostáváme pokaždé i stejnou odpověď otázkou „jídlo?“. Tvářili se, jako by o té záhadné věci v životě neslyšeli. Hlad je svině, a tak s předpokladem restaurace ve větším městě, měníme směr a stáčíme se víc k jihu na Slovenské Nové Město. První benzínka je naše, cpem se bagetou a rozmlouváme s pumpařem. Radí nám ve dvou zásadních věcech, kde se dobře najíst, ale hlavně vyhnout se Užgorodu (přechodu) a raději ho objet přes Maďarsko. Jídlo bylo super, tak nemáme sebemenší důvod mu nevěřit skazky o folklóru tamních celníků.(potvrzeno i z vlastních zdrojů). Tedy dbáme jeho rad a valíme do Maďar. SNM sice leží přímo na čáře, ale podle naší bloncky, což je neuvěřitelně chytrá, zřejmě zcestovalá ale zároveň i jediná ženská, co jsme si sebou vzali, jí překračujeme až těsně před trojmezím. Přechodem, kam míříme, jsou Záhony, které nám jsou, aniž bychom tušili, ještě na hony. Nepřekonatelnou překážkou se pro nás stala řeka Tisa. Bloncka nás vedla hezky pěkně až na břeh, kde kdysi zřejmě fungoval přívoz, ještě tu po něm zbylo torzo, a možná ještě o chvilku dřív tu stával most. Ale v tuto chvíli tu nebylo nic než velká a hluboká řeka. Navigace většinou fungují tak: dovede vás někam, kudy to z jakéhokoli důvodu nejde dál, zadáte překážku a ona spočítá a ukáže vám novou cestu. Přesně tak to probíhalo i stou naší blonckou, jen s tím rozdílem, že nás ta potvora asi po dvouhodinovém tahání za nos, dotáhla na to samé místo. Měl jsem pocit, jakoby nás chtěla vykoupat. Že bychom jí nevoněli? Tak brzo? Vem to čert, byla mezi námi chlapy jediná, tak nebylo třeba brát její názor vážně. Dle mapy volíme další nejbližší most a až k němu si užíváme krásnou šotolinu po jakési hrázi. Dál už je to sranda až na hranice. K těm přijíždíme už za tmy plni obav a očekávání. Z netu a různých jiných zdrojů jsme znali strašidelné historky o uplácení úředníků, strašlivé byrokracii a nevím čem všem. Z části se naplňovaly. Jeden z příkladů: Při vstupu obdržíte asi tři bumašky, z nichž jedna je třeba vyplnit. Nic divného,kromě obvyklých kolonek jako jsou jméno, příjm., č.pasu atd. jsou další, s městem kam jedete a hned následuje ta kde budete ubytovaní. I když si před cestou neděláme kdovíjak podrobný itinerář a směr se většinou řeší až podle situace, s městem nebyl problém. Prostě z nás vypad Volovec. Taky asi zřejmě nepočítají s tím, že by se někdo mohl jen tak toulat a nesetrvávat na jednom místě, ale to už jsem šťoura. Problém nastal v okamžiku, kdy ta dáma potřebovala vyplnit onu kolonku s ubytováním.(o širáku jsem se v tu chvíli bál i jen uvažovat) V podstatě je úplně jedno, jestli hotel, penzion cokoli, hlavně název. Zprvu marně, jsem se jí snažil vysvětlit, že tam jedem poprvé a tudíž neznám tamní hotely natož jejich názvy. Trvala si na svém, prázdná kolonka-éto nietvazmožno. Navíc si všimla, že kouřím a to byla poslední kapka. Začala vyšilovat, ale naštěstí jí to moc dlouho nevydrželo. Vyhrkla ze sebe Forel(nevím přesně, ale nějak tak to znělo). Nechápajíc jsem na ni civěl a ona, že to je zcela jistě hotel ve Volovci! Usmál jsem se a poslušně vyplnil do kolonky to, co jsem slyšel. Oba jsme věděli, jak to s Forelem je, ale zřejmě musela zachovat svou úřednickou důstojnost. Teď, když nad tím tak přemýšlím, byla dobrá! U dalšího okénka Tomáš vyrušil celníka, který si hrál jakéhosi hada na compu. Ano, i to tam mají. Soudě podle intenzity jeho řevu a následného nezájmu, musel mít už dost vysoké skóre. Naštěstí se nás ujal jeho kolega a zbytek té estrády jsme prošli v naprostém klidu. Inu což, řekl bych, že u nás
3
to do nedávna nebývalo o moc lepší. Však k naší cti musím hrdě říct, nedali jsme ani kopějku a to celé dohro nám vzalo cca hoďku a půl života,což beru jako vítězství. Jen nechápu jak to dělají lidi co sem přijedou a nerozumí ani slovo. Obrovské díky učňáku, spec.pí. uč. Marešové.(mj obrovská kost!) Na první benzínce měníme pár peněz a pokračujeme směrem na Užgorod. Ten projíždíme, opět díky bloncce, bez zaváhání a jelikož už je tma, pomalu začínáme hledat nějaký ten Forel. Teprve až kdesi za Perečínem, bahnitým viaduktem podjedem žel.trať a uleháme na hezkém plácku mezi ní a řekou. Pociťujeme spánkový deficit, tak se druhý den probouzíme až po desáté. Resp.nás tahá ze spacáku Zil,co řádí dole v řece. Tenhle následující den zatím nebyly v plánu žádné větší akce, zkrátka jen poklidný přejezd do Volosjanky. Na mapě se zdála malá zajížďka po asfaltu přes Čornogolovou jako příjemné zpestření. Však to co nastalo, byl fakt masakr! Míjíme první brod, kterej zdolat sice nepotřebujeme, ale byl první a v rámci tréninku…byl hezkej. No a pak to začlo, přišel druhej, ten už tak příjemnej nebyl, velký šutry následuje hluboký bahno z kterýho se navzájem taháme, rygoly, co ani Zil nedokáže. Výjezdy, kdy motorky jedou téměř permanentně po zadních (teda když jedou) a po tom všem, tý cesty necesty konec. Končí pasekou, ze které místní sváží dřevo dolu, do údolí. Dole, hned na začátku jsme minuli jakýsi pásový traktor, který k tomu zřejmě sloužil. Už tehdy nás to mohlo trknout, ale co? No co? No netrklo! Po tom neúspěchu zkoušíme druhou, třetí stezku, ale všechny končí podobně. No nic, vracíme se. První vyhrání ….vždyť to znáte. Výsledek dnešního dne byl cca 80 km a konec zhruba tam, kde jsme v poledne začali. Celí umrdaní a hladoví sedáme do prvního baru, magazínu či jak se to zařízení dá nazvat a doplňujeme, co se dá. Především tekutiny. Oboloň bez chyby! Díky mé zvědavosti si po vzoru místních ještě kupuji zdejší specialitu v podobě sušeného okouna. Sůl, sůl a zase sůl, žádnou jinou chuť ta ryba neměla. Spací flek je hodně podobný tomu včerejšímu, trať, řeka, koneckonců nebyli jsme daleko. Ráno probíhá koupel v řece, pochopitelně i s velkým prádlem. Někteří z nás doma při balení úplně neskutečně hýřili místem např. v podobě sedmi trik, patero trenek atd. Tak těch se praní samozřejmě netýkalo. Pokračujeme dál po P 39 směr Volosjanka. M.j. jak se později ukázalo, jsou v této oblasti Volosjanky dvě, což nás mátlo při hledání tras od těch světoběžců z netu. Stavíme, kde jinde než ve Stavne. Velikostí je to střední víska s magazínem hned u hlavní. Dokupujeme zásoby, popíjíme kafe, a jelikož je krásně a teprve dopoledne, zdržujeme se i na Oboloně. Při plánování dalšího směru zjišťujeme ztrátu jedněch sandálů, což by nebyla až taková újma, ale nemůžeme najít ani mapu. Podezření existuje, ale nikomu se nechce vybalovat až na dno. Dalo to hodně přesvědčování, ale stálo za to. Mapa žije. Mezitím zavřeli krám a my nabíráme směr Suchyj,Tichyj(nebo obráceně) a Raztoka. Po včerejším propadáku se daří najít propojovací „cestu“, co je na mapě a dokonce je i průjezdná. Sjezd z malého hřebenu je trochu krkolomnější, ale pro takový tým, prostě brnkačka.-) Opět zjišťujeme polohu magazínu. Když to teď tak píšu, připadám si, jako bychom tam nedělali nic jiného, než jezdili od magazínu k magazínu. Ale vlastně, bylo to tak. Magazín, kus cesty, nějaká ta adrenalinová vložka, a zase magazín. Většinou to jsou malé prodejny, kde se dá koupit chleba, pár základních potravin jako je pivo(místy i točené), samohonka(vždy v dostatečném
4
množství) i nějaké to průmyslové zboží. Byly to pro nás takové „ostrovy života“. Ale co je důležité, že v každé i zapadlé vísce je vždy alespoň jeden. Abych pokračoval, u toho posledního v Raztoce jsme se trochu přizdrželi, řádně nakoupili a vyjeli hledat cestu na protější hřeben v pohoří Beskidek. Domorodci nám ochotně radí, dokonce nás pouštějí přes svůj dvorek a s kroucením hlavy přejí ščastlivo. Ten výjezd nebyl ani tak složitý, jako náramně veselý a tak utrpěné ztráty jako např.upadlá zrcátka byly maličkostí. Váleli jsme se tam na krovkách jak brouci, ale nakonec po úspěšném zdolání, byl super odměnou úchvatný pohled na tuto poloninu se západem slunce. Zůstali jsme tam spát, dokrmili se a byli úžasně moudří. Dosud nejhezčí spací flek. Ráno je krásné, ticho a klid, jen v hlavách trochu hučí. Dnešní den bych nazval jako borůvkový a to nejen pro to, že jsme se jich skoro přežrali.(s borůvkami to jde blbě, kor když si je člověk trhá sám) Balíme a příjemným zpestřením nám je pár kravek i s pasáčkem jak z pohádky. Přisednul a probíráme směr cesty, jeho den, počasí, měníme a pokuřujem cigárko a tak jak se objevil, tak zase i zmizel. Měl před sebou krásnej den. Těch pár kravek sem totiž z údolí vyhnal na celý den na pastvu. My dobalili a vydali se po hřebenu. Bylo to fakt paráda, dlouhé pohledy dolů do údolí, po okolních hřebenech, cesta pěkná bez kolejí a úplně bezchybné počasí. Trochu blbnem, i nechtíce se válíme na slunci, no prostě si to užíváme. Odpoledne přišlo hrozně rychle a nedostatek zásob nás tlačí zpátky do údolí, kam jinam, než opět k magazínu. S trestuhodným opovržením míjíme odbočku, jež tam pravděpodobně vede, a jedeme dál po hřebeni. Po chvíli se z té krásné cesty stává už jen pěšina, vyšlapaná od borůvkových babiček. Vede docela prudkým svahem, sice po vrstevnici ale dá hodně práce se na ní udržet. Je zarostlá borůvčím a pod ním jsou balvany, které nevidíte a tudíž vůbec netušíte kdy a kam vás který kopne. Je to maso! Po chvilce už ztrácíme i tuto pěšinu, ale pouštíme se dál, místy i třičtvrtěmetrovým borůvčím ve kterém je vidět už absolutní.. nic. Po rovině by to byl problém, ale ve svahu, kdy prostě na jednu stranu nedošlápnete, to nejde. Padáme. Tentokrát už to není taková prdel, padáme i s motkama a většinou jak jinak, než hezky pěkně dolů ze svahu. Stroj zůstane většinou ležet na místě, ale člověk se kutálí ještě o pár metrů dál. Síly rychle ubývají. Čím je člověk vysílenější, tím víc padá-bludný kruh. Stavíme, čekáme na Boba, jelikož se s tím mastodontem nejvíc nadře. I my na lehčích se potíme jak krávy. Nic, jedu mu naproti, míjíme se a vypadá v klidu. Zdání klame, padá a no jasně že ze svahu. Kutálí se dalších asi pět metrů ještě pod motku. Zplavenej se škrábe zpátky, helma letí do borůvčí a špačkuje. Co z něj lezlo,to bych nepřál slyšet nikomu!-) Vrcholem všeho je, že díky babičkám sjíždíme do jakéhosi úvozu odkud stopro má vést cesta dolů. Nejen že nevede, ale i vrátit se zpátky se zdá jako nadlidský výkon. Snad že by jen Hajnej? Bezradní a totálně vyčerpaní usedáme a pomalu počítáme zásoby vody a jídla. Borůvky tu byly vynikající, hlavně veliký skoro jak malý třešně. Sedíme, trháme, oddychujeme. Zní to jako konec? Ne, ne, nakonec každá voda steče dolů a Jeníček si Madlenku…bla,bla,bla. Z posledních sil (poslední určitě nebyly!-) jsme sebe i krásky vysápali z těch sraček, našli tu samou pěšinu a po ní pěkně s pokorou zmizli zpátky k oné cestě dolů. Sjíždíme na druhou stranu od hřebene, do Lubochory. Klasika, magazín. Za notné podpory jednoho strejdy, nám zde jsou ochotni uvařit boršč. Tomu se nedá odolat! Zhruba hodku, co
5
bere příprava té dobroty, trávíme povídáním a doplňováním tekutin s oním strýcem. Úplně si nerozumíme, ale když je snaha… Nicméně na jeden zvláštní úkaz jsme tu narazili. Skoro každý, koho tu potkáme, se nás ptá kam míříme, chce nám poradit, následně chce mapu a tím to zpravidla končí. Vypadá to, že se v nich nevyznají,ale tenhle náš to vyřešil originálně-namaloval nám svou vlastní. Přál bych vám jí vidět. Dál nám líčí historii vesnice, posteskne si, jak bejvávalo líp a za vlády Ruska šlo vše do řiti. Na závěr přidává veselou historku o místním przniči ovcí. Když mu na to v kolchoze přišli, přeřadili ho k prasatům, a když nezabralo ani to, soudě podle jeho bučení skončil u krav (zřejmě bez stoličky). Lubochora je hodně dlouhá ves, táhnoucí se asi 13 km až skoro k hřebenům hor. Je tu hodně patrná chudoba, zvláště pak ve vyšších částech. Polorozpadlé roubenky, slaměné střechy a samotný průjezd vsí si nezadá s lecjakou, krosovou tratí. Auta, když jsou, se myjí v potoce. Jediná škola byla jak nová. Typicky komunistická stavba, řekl bych ze sedmdesátých možná osmdesátých let, a pasovala tam jakoby jebla z mračien. Dnes zaslouženě usínáme v kopcích nad dědinou. Cestou ještě s díky odmítáme ubytování, protože jaká jiná noc je hezčí, než s nebem plným hvězd nad hlavou.(když neleje) Ráno po borůvkovém propadáku, volíme poklidný přejezd do Slavského, odkud máme pár dalších tipů od Hajnýho. Vracíme se tedy přes Lubochoru, kde po ránu potkáváme pár opilců a svatebně vyzdobeného Zila. Vypadá trochu komicky, ale na důstojnosti mu přidává důležitá spz s nápisem Svatby. Cestou dál probíhá osvědčený boršč a poprvé ochutnáváme i šašlik. Kus asfaltu, trochu šotoliny a už jsme v Slavském. Při vjezdu do města nás vítá postarší dáma, tak kolem padesáti let, natažená u škarpy, jak široká tak dlouhá. Očividně šla z nákupu a zřejmě potřebovala oddychnout. Docela hroznej pohled, ale když už o tom mluvím, musím konstatovat, že se tu fakt hodně chlastá. Když to řeknete o někom doma, tak je to pořád pátá liga, proti tomu, co se děje tady. Sem tam si taky rádi vypijeme, ale co je moc, to je… Co je vlastně moc?-) Zvědavost mi nedala a pokoušel jsem se v pár dědinách sehnat místní samohonku, ale úplně beznadějně. Netuším, jestli mi ji nechtěli prodat, to bych se divil, nebo jestli vážně nebyla. Možná to tak nakonec bylo lepší. Moc se tu nezdržujeme. Na nádraží, protože banka už má zavřeno, měníme pár valut u veksláka(byl slušnej) a pádíme ven z města. Kousek za nádražím projíždíme brodem. V rámci očisty strojů si ho dáváme hned několikrát. Za tu dobu tu profrčel nejen Zil, ale k našemu údivu i pár osobáků. U jednoho z břehů byl docela hluboký, ale znali ho a věděli, jak na něj. Mizíme pryč podél říčky sm.na Volosjanku. Tu projíždíme a nad ní už je z říčky jen větší, průzračný potok.(než ho někdo zorá) Jelikož už na nás nejdou mouchy ani komáři, natož Ukrajinky, volíme koupel. Připomínky dvou náhodně kolem jdoucích zněli tak nějak něco jako „prasata“, ale určitě mluvili o krasotě a my jim jen špatně rozuměli.-) Přejedeme ten potok a na kopci u lesa zase šíleně moudří usínáme. Ráno je sice slunečné, ale po předchozím večeru z toho moc velkou radost nemám. Máme v plánu další z Hajnýho tras,Volosjanka-Vyškiv. Vyjíždíme až těsně před polednem, trochu bloudíme a po jednom výjezdu ztrácíme cestu úplně. Vracíme se z kopců do údolí. Teprve až po několika nezdařených pokusech se opět vracíme na hřebeny a daří se nám i napojit na původní trasu. Ta hřebenovka není nijak dlouhá ani obtížná, takže se to dá docela valit. Dostali jsme se až na paseku, kam se z okolí
6
sváží dřevo. Je to spíš jakési rozcestí, na kterém dle itineráře odbočujeme v levo, bohužel prudce. Míněno bylo mírně, téměř rovně. Opět se vracíme a pak už to jde jak po másle. Z kopečků pěkně dolů a hop do potůčku. Sem tam nějaká ta kláda, balvan a hop do většího potoka. Ten už je pěkně široký a vypadá to, že tudy kdysi opravdu jezdili Zily. Trochu to klouže, zdoláváme první schod dolů bez větších problémů a pokračujeme dál. Dostáváme se k druhému a ten už vypadá o dost hůř, balvany a přes ně naplavené klády. Ani by nebyl zas až takový problém ho zdolat, ale když netušíte kde a jak to končí, není to nic veselého. Už teď mě docela děsí jenom představa návratu stejnou cestou. Slézáme a jdeme to očíhnout po svých. Za zatáčkou jsou padlé dva stromy asi v metrové výšce, takže tudyma neé. Z vody je to na břeh zhruba metrová, skoro kolmá stěna, což by se při nejhorším dalo, ale po břehu stejně žádná cesta nevede. Chmurný představy se naplnili. Opět se vracíme, navzájem si musíme pomoci. Střihli jsme si to v opačném směru až na to rozcestí. Do Vyškiva přijíždíme ani nevím kudy. Zasloužená véča a ochutnávka dosud nepoznaného piva Arsenal. Jo jo, docela maká!-). Následující den je přejezd z Vyškiva do Svobody úplnou procházkou. Jediné, co kazí tu pohodu, je déšť. Před Svobodou nás chytla průtrž a než dál moknout, schováváme se v kiáči hned u cesty. Majitelka kdysi pracovala v Čechách, tak máme hodně témat k povídání. Čas rychle utíká, hodláme popojet, ale štamgasti kážou “padaždi“, byli zřejmě modří. Když už už nasedáme, spustila se druhá vlna průtrže, tak se zdržujeme ještě na jedno. Stavili se tu i dva plně naložený V Stromy s českou posádkou. Pravděpodobně se zdržovali jen v údolích, ale i tak ty jejich ženský musely být světice. Loučíme se a slibujeme si pivko v Koločavě. Už jsme je nepotkali. Cestou do Koločavy už jen zastavujeme na Siněvirském jezeře, o kterém je toho napsáno všude dost, tak nemá smysl se o něm dál zmiňovat. Do Koločavy vjíždíme téměř večer. Četnickou stanici,tak se jmenuje hospa kde jsme se chtěli najíst a vzít za vděk i noclehem, jsme napoprvé minuli, tak jen tak zevlujem po vsi. Našli jsme školu, pověstnou sochu I.Olbrachta a nakonec i to naše zázemí. Je tma, pomalu dříve než stačíme chcípnout stroje, se k nám přes ulici řítí babča ze stavení od naproti s nabídkou kvalitního ubytování.Vůbec netušíme, co nás u ní čeká, ale nepohrdáme. Vede nás k dceři asi o dvě ulice vedle. Byl to klasický třípokoják v nižším, jak jinak než šedivém paneláku. Dcerka tam bydlela s celou svou rodinou, kterou během té chvilky, než nás vpustila dovnitř, sestěhovala do jedné cimry,aby nám uvolnila zbylé dvě. Nevím, jestli bych zareagoval úplně stejně, kdybych za dveřma uviděl nás, od hlavy k patě zablácený cizáky. Byl to čistý, uklizený byt, srovnatelný s našimi doma, ale hlavně po týdnu spaní po lesích byl nádherný, s postelema. Jediné co mě dostalo, když vidíte všechno to vybavení (postele, splachovací hajzl,televizi)byl v koupelně kotel na dřevo, k ohřevu teplé vody, kde pan domácí,ještě než jsme odešli, zatopil,abychom to měli se vším komfortem. V hospě si dáváme dlabanec a u piva klábosíme s pár Čechy, z nichž několik jich tam brouzdalo na motkách, jako my, ale většina jich byla turistů pěšáků. Majitel je řezník, kupec a sedlák v jedné osobě, takovej trochu krkovička. Jídlo dobré, ceny ne úplně lidové a o směnném kurzu ani mluvit nebudu. Ale znáte to, teplé jídlo, točené pivko, no kdo by odolal. Noc v peřinách také bezkonkurenční!-) Ráno u snídaně od Krkovičky na oplátku dostáváme ručně malovaný plánek,kudy se z Kol.vymotat. Tak ještě
7
rychle natankovat a frčíme. Benzínky jsou tu opravdu rozmanité, od vzhledem (i snad kvalitou paliva) stejných jak všude jinde v civilizaci, tak k těm co vypadají jak sud s ruční pumičkou v plechové boudě. S kvalitou benzínu jsme zásadní problémy neměli. Pravda, sice si to sem tam poškubalo, zakuckalo-hlavně ve vyšších otáčkách, ale co? No co? No pořád to jelo a to byl základ. Jako raritu, jsme tu zahlídli i benzín s oktanovým č76. No nic, volíme další hřebenovku z Kol. do Usť Čorné, hezky popsanou už od Hajnýho. Je to k transformátoru, u něj do prava mezi chalupy k potoku. Vodou po proudu asi 80 m, pak odbočit proti proudu levého přítoku, následuje krátký, docela kluzký výjezd (nic hrozného)a po dalších asi 50m vyjet z potoka a cestou až na hřeben. Doktor, v rámci soutěže“suchá noha“se to snaží až k onomu přítoku projet po mělčině. Cesta sušší, za to šutry daleko větší, padá. Špačkuje a začíná trucovat, že takhle dál ne-é. Že mu nikdo neříkal nic o ježdění vodou, a už vůbec ne o permanentně mokrých nohách.(naivka!-) Museli jsme ho nechat trochu vychladnout. Ještě si vzpomínám, že tedy ne jeho, mokré a ne úplně voňavé nohy, byly téměř příčinou mezinárodního konfliktu. To když si Bobo včera večer u pivka udělal libůstku a vyzul se, proti čemuž se, celkem pochopitelně, místní štamgasti asi třikrát důrazně ohradili. Zprvu jsme jim fakt nerozuměli.-) No nakonec vše dobře dopadlo, Bobo se obul, Tom přestal trucovat a já díky tomu, že jsme o kus výš potkali dva včerejší specialisty na čtení písku, přišel o pocit, že bloudíme. Cesta nahoru celkem dobrá, sice větší drážky, do kterých když člověk spadne, tak se trochu trápí, ale sucho, sluníčko-co víc si přát? Oni dva se v tom výjezdu trochu trápí, stavíme, prohodíme s nimi pár slov a jedeme dál. Nahoře na hřebenu na ně ještě čekáme, teda spíš obědváme. Asi po půl hoďce přilítla partička poláků, jen tak na lehko na kroskách. Zveme je k obědu a ptáme se na kolegy. Pozvání na vynikající kus točeňáku se sýrem odmítají (nechápu) a kolegové, že někde dole popravují světýlka, smějeme se a dál už nečekáme. Užíváme si jízdu a na první odbočce se stáčíme doprava k jakémusi božímu prstu. Byla to už jen hromada šrotu, která dříve sloužila zřejmě jako vysílač. Teď tu jen tak trčela do okolí, rezivěla a čekala na svůj pád. V době našeho putování ještě nebyla v tak hrozném stavu, a ač výšky moc nemusím, dokonce jsme po ní lezli, ale za pár let se zákonitě svalí jak pytel brambor, protože na rozebrání tu není vůle, natož finance. Když už mluvím o financích, musím se zmínit i o jednom místním paradoxu. Oním bylo turistické značení. Jasně, na tom není nic tak divného, ale když ho najdete v oblasti, kde chybí základní infrastruktura, přijde mi to trochu na hlavu postavené. Bez pochyby je to dobrá a užitečná věc, ale pro místní? Ne, pro turisty, jež sem jezdí utrácet ty kvanta peněz za chleba a za vodu, přinejlepším za ubytování. Investicí na jeho vytvoření asi nebyla žádná závratná suma, ale v tomto okamžiku bych jí stejně raději viděl jiným směrem. Investorem byl“Člověk v plísni“ !-)) Ale což, když už to tu nemohou mít jednodušší místní, tak alespoň že turisti. To jen tak bokem a teď zpátky. Tahle hřebenovka patřila k těm pohodovým a krásným. Zase nekonečné pohledy do údolí, po poloninách …. V Usť čorné jsme se usalašili v jakémsi parku vedle bandy českých pěšáků, vybalili zbytek proviantu, debužírovali a oddychovali. Češi moc družní nebyli, vystačili si sami, tak jsme jen naslouchali jejich prožitkům a problémům i s nohama. Kdyby jen tušili, že máme eso u Boba v botě.
8 Co čert nechtěl,za chvilku se připotácel,snad starosta to byl, a spustil,že je to park pro děti, počítačové centrum a kdesi cosi. Nemáme nejmenší náladu se dohadovat, startujeme-mizíme. Po asfaltu jsme ujeli ještě asi 30km, během kterých kupujeme mazání (tentokrát na řetěz), navštívila nás ponorka a na kopcích nad městem usínáme. Ten večer, když se na to podívám dnes, byl fakt komický. Představte si palouček o rozměrech tak patnáct na deset metrů a my, na sebe nazlobení, každý v jednom koutě. Byla to prča. No a tímhle krásným večerem naše offroadové putování pomalu končilo. Další den máme v plánu už jen zrychlený přesun po asfaltu zpět k Užgorodu,kde kupujeme pár dárečků(hádejte co jsme vezli?-) a dál do Popradu, za tou naší drezínou. Ještě malá zmínka o situaci na hranicích. Ukrajinská strana, ač jsme z ní měli opravdu vítr, byla absolutně bezproblémová, ale co předvedli Slováci, byl děs!! Chápu význam a důležitost hranic Šengenu, ale čekat tam 4 hodiny a pak ještě vidět jejich laxní přístup s debilními vtípky? To fakt ne!! To snad patří do jiné doby. Doufám alespoň, že si dostatečně užili našich propocených trik a posr. trenek, když nám prohrabávali bagáž.
Ten závěr se nám moc nevyved, ale cesta vlakem byla zase parádní. Na hlavák jsme vyspalí dorazili kolem sedmé, rozloučili se a že byl čas akorát tak na ranní kafe, a kus řeči, stavil jsem se ještě u své kamarádky. Stejně na tom něco je, když vás doma někdo přivítá!-) Do té doby bylo vše ještě parádní, ale teď se musím vrátit k těm neoprávněným obavám, o nichž jsem psal o pár řádků výš. Cestou dom se ještě stavuji na P4 Hájích, kde jsem, částečně svojí blbostí, o tu mou krásnou a milovanou Hondici přišel. Prostě jí nějakej zasranej hajzl ukrad. V těchto situacích většinou nebývám optimistou, ale věřím, že ho jednou někde potkám a …. a bude veselo! Co z toho? Nějaké moudro?
JEN PROJEĎ SVĚTA KRAJ,AŤ POZNÁŠ,KDE A JAK SE LIDI K SOBĚ MAJ !-))