Gruzie 2013

 GRUZIE 2013 NEBOLI HON ZA MEDVĚDÍ HLAVOU

Už dvakrát jsme se stihli nažmolit, a přesto nám do Poti zbývá něco přes polovinu cesty. Už je to tak, po všech předchozích peripetiích konečně plujeme lodí z Oděsy do námi vysněné Gruzie a je skoro jisté, že v dosažení cíle téhle cesty už nám snad nemůže nic zabránit. Jasně, spousta z Vás může říct, že cíl je vlastně až doma, ale o tom jsem psal už dříve. Prostě jedete, jedete a v nějakém bodě se otočíte, a to je ono, to už se vlastně vracíte zpět. Ono tedy existuje způsob, jak to udělat aby se člověk nemusel vracet, ale to bude (snad jednou) jiný příběh.

     O směru této cesty jsme toho s kamarády u piva, vína či čeho všeho napovídali spousty. Však s blížícím se termínem odjezdu, mne jejich laxnost donutila k rozhodnutí vyrazit sám. V plánu jsem měl dvě varianty, a)proslulé jezero Bajkal, jež mohl být takovou přípravou na cestu dál na východ (z nedostatku času zavrženo), anebo varianta b)objet černé moře s plánovaným zdržením v Gruzii. Na jejich obhajobu nutno dodat, že přes veškerou snahu nám stále jeden člen do počtu chyběl, a to byl jeden jediný vážný důvod, díky kterému jim dnes mohu odpustit jejich, jinak tak neodpustitelné chování.-) Dacani jsou totiž denními uživateli inv. vozejků, což sebou nese další složitosti (ne nepřekonatelné), a tak byla namístě snaha o vyváženost týmu. Prostě jeden choďák na jednoho vozejka. Co čert nechtěl, zhruba týden před odjezdem mne okolnosti donutili se u jednoho z nich stavit na kafe. Shodou náhod, nebo osudu jsme se u něj sešli všichni tři a samozřejmě se téma cesty nemohlo vynechat. Mělo to tak být? Konečný verdikt tak přišel se slovy „za týden jedu, a to s vámi, nebo bez vás“. Neodolali. Ono občas je potřeba trochu přitlačit na pilu. Sice jsem si pak drbal hlavu, neukousnul-li jsem si trochu víc, ale což. Oni žádné drbání neviděli a navíc každou cestu doposud jsem bral jako výzvu, tak co na tom měnit. Může to ode mne působit trochu nezodpovědně, ale věřte, že opak byl pravdou. Už jenom vybavení lékárny jsem se snažil nepodcenit a tak to svěřil do rukou povolaného, koho jiného než kamaráda doktora. Tome díky!! Při pozdější kontrole jsem objevil i komponenty k šití. Člověk teda nikdy neví, k čemu se v nějaké krizi vybičuje, ale teď v klidu se tomu směji a v duchu si říkám „co bych tam s tím nádobíčkem asi tak dělal“?-)

Týden do odjezdu? No to potěš! Příprava strojů i vybavení zůstala na každém z nás, a podle toho to taky vypadalo. Jeden atomový inženýr, druhý rentiér a třetí řidič…o tom ale později!-)) Po malém rozloučení ve velkém stylu, jak je zvykem u Hřiba-našeho společného kamaráda a jeho rodiny, nastává kýžený den D. Od rána se vše neuvěřitelně vleče! Ještě to a tamto, tak né, tamto necháme doma a namísto toho ještě tohle, a kola převážit a když ty, tak já taky a nevím co všechno ještě. Je docela hic a já začínám bejt zpruzelej. Snažím se to na sobě nedat znát. Chápu, je to kluků první velká cesta, a tak to ani nemůže probíhat jinak. Utěšuji se myšlenkou, že se snad za pár dní vše zaběhne. Konečně se kola roztáčejí. Několik našich příznivců nám dělá na prvních pár km doprovod. Mimochodem, velice příjemná záležitost! Poslední z nich nás opouští kus před Slovenskou čárou. Jelikož jsme tomu (těm km) dnes moc nedali, snažíme se ještě něco ujet.

 Podrobný plán cesty nemáme, jediné, co nás limituje je čas resp. den odjezdu lodi z ukrajinské Oděsy. Původní variantu, přejet po ose i ruskou část pobřeží Černého moře, kdy bychom mohli loď vynechat, jsme byli nuceni kvůli vízu zavrhnout. A vlastně po informacích, co jsme získali dál cestou od lidí, jež i tuto část projeli, to bylo možná i dobře. Vzhledem k tomu, že se nám nikde nepodařil zjistit čas vyplutí lodi (vygooglili jsme pouze den), ani si předem zajistit palubní lístky, vsadili jsme na náhodu a trochu toho štěstí. Ono totiž vzhledem k šesti dnům a cirka 19ti stům kilometrů, co jsme potřebovali ujet, byla ona ta jediná, jež nás teď tlačila dál. Leckomu se tento poměr km vůči času může zdát jako brnkačka, ale jistě pochopíte, ty čtyřkoly takovou vzdálenost téměř v kuse nikdy neujely, a tak sebemenší zdržení neúprosně zvyšovalo denní kilometrovou dávku. Teď si tak uvědomuji, že jsem se tu vlastně ani nezmínil o raritním složení strojů, takže náprava. Byli jimi tedy dvě čtyřkolky(Yamaha,Canam) a jedna motka-osmistovka GS. Hrubý nástřel trasy tedy zněl takto: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Moldávie, Ukrajina. Odsud lodí do Gruzie, kde jsme se chtěli chvilku zdržet, a dál pak přes Turecko, Bulharsko, Srbsko, zase do Maďarska a dom.

Příjemný podvečer při průjezdu starou známou Bratislavou slibuje krásnou noc v hotelu širák. Po dlouhé době zase noc venku, někde u lesa jen tak pod hvězdami. Těším se. No, jak už to tak ale v životě chodí, osud měl s námi ouplně jiné oumysly. Prasklá manžeta zadní poloosy na Canamu a nemožnost její výměny bez speciálního přípravku, který jsme pochopitelně sebou neměli, roztáčí sled událostí úplně jiným směrem. Přítel na telefonu zjišťuje, že servis téhle značky je náhodou přímo v centru Bratislavy. Vracíme se tedy pár km a z časových důvodů bereme ubytování v penzionu kdesi na okraji města. První noc a hned v komfortu? Dacani si libujou. Budíček je v sedm ráno, abychom stihli otevíračku již zmíněného servisu. Přemlouváme se, ale moc nám to nejde. Jen na vysvětlenou, ani jeden z nás není ranní ptáče a mí kamarádi s oblibou říkají, že já nevstávám ani za peníze, natož na dovolené. Jenže toto je jiný případ! Šup šup, vybičujem se a už stojíme před bránou onoho servisu. Byli ochotní, šikovní a to se cení, dokonce prozradili slabší místa stroje a tím pádem nač si dát pozor. Výměna vyšla cca na 110 E, ale chuj s tím, ještě před polednem vyrážíme dál směr východ. Je fakt hic. Ve větru, co nás jízdou ovívá a v tričku se to ale dá obstojně přežít. Cestovní rychlost, na níž jsme se dohodli, držíme mezi 80-90 a tím pádem ta cesta moc neubíhá, nejspíš je to ale jediný způsob jak se i s kolkama vrátit. Pomalu si na to tempo zvykám, jen tak si přemítám, posílám ještě pár rozloučení těm, se kterými jsem to nestihl před odjezdem. Šest neděl přeci jen není úplně krátká doba. Z příjemné letargie mě hned v zápětí trhá Fil, staví u krajnice, a že prej se mu z toho jeho báječného Canamu ozvala rána a dál už to jen pravidelně klepe. Začínám na něj(canama) ale i Filipa bejt docela nasranej. To jsou ty přípravy!! Při ohledání jen tak tušíme, že by se mělo něco dít u variátoru, snad. No nic, potupně na laně za Tomem dojíždí do první vsi, ale hlavně někam do stínu a Tom si tu chvilku náležitě vychutnává. Mezitím si tak přemítám, kurva jak chceme objet Gruzii a ještě se na těch strojích vrátit, když ještě nejsme ani v Maďarsku a řešíme další technický problém. Trochu jsem znejistěl, snad nic nepoznali. Následuje rozborka, naštěstí jen výměna variátorového řemene, sborka a po cca 4 hoďkách frčíme dál. Zřejmě nás opustil díky přehřátí, páč řemenice i vše okolo bylo rozpálené do běla. Na to konto jsme se snažili zlepšit přístup chladícího vzduchu do komory variátoru, nebo jak to nazvat, ale pokračovat bez náhradního řemenu, uznejte, to by byl holej nesmysl. Řešíme to přes dalšího kamaráda, říkejme mu třeba „řemenový přítel“(později na něj ještě přijde řeč), jež shodou osudu vyrážel do Gruzie s jinou partičkou asi týden po nás, a že prej ho tedy vezme sebou a nechá ho na české ambasádě v Tbilisi. Vše domluveno, zařízeno. Proslulou vinařskou oblast Tokai projíždíme už skoro za tmy a to bez zastávky!-( Chuť přibrzdit a něco dobrého ochutnat sice byla, a spousta otevřených stánků taky, ale … závod je závod! Jasně, okolnostmi dnešního dne se odstartoval závod, jaký jiný než s časem. Ještě pár takových okolností a stroje můžeme pomalu začít učit plavat. Konečně usínáme v „divočině“, kdesi u krav na kopečku. Budíme se do nádherného dne, v rychlosti kafe, malá snídaně, nějaké to společné hovno, pobalit a hop na stroje. Večer to samé v obráceném pořadí. Zbytek cesty na parochod se nám prostě změnil ve zrychlený přesun, z kterého by se dalo vypíchnout snad jen pár zajímavějších zážitků. Jedním z nich byl přejezd rumunského pohoří Fagaraš po tzv Transfagarašské magistrále. Samotná magistrála se začala stavět kolem sedmdesátého roku min století a je spojená s utrpením a  úmrtím mnoha lidí. Celková její délka činí cca 90 km a nejvyšší bod leží mezi dvěma nejvyššími horami Rumunska (obě mají cca2500 m.n.m) v nadmořské výšce cca 2000 m.n.m. Pro spoustu lidí, co navštívili alespoň nějaké průsmyky v Alpách, by to asi až taková rarita nebyla, ale věřte mi, tady v tom plackoidním koutě světa nabírá úplně jiný, daleko větší rozměr. Je opravdu krásná. Na jejím jižním konci je přehradní nádrž, jež byla naším útočištěm na další noc. Místo na spaní jsme vybírali dlouho, až jsme přebrali. Plácek u silnice, ohýnek a první kapky. Prvně co na téhle cestě stavím stan. Vono není až takový problém stan postavit, ale z činností které úplně nejvíc nesnáším je jeho bourání. Už jsem starší člověk a radši se jen tak ráno proberu u kafe a příjemného zevlování. Ale balit stan, kvůli pár kapkám, bych se asi posral. Pravdou je, že to ráno bylo abnormálně nelibé, nejen kvůli kocourovi, ale ještě krom bourání stanu jsem lítal po půlkilometrovém srázu a hledal druhou polovinu svého vybavení, co mi po noci chyběla (bota, kolenní chránič…). Nemyslím si, že bych úplně nevoněl, ale zřejmě potulní psi na mé pyžmo měli náhled přesně opačný. Následujících pár dní se nese, jak jsem již říkal, v duchu zrychleného přesunu. Tankování, kafe, cigáro, to vše v různých intervalech, nocleh. Sem tam vzpruha (jakákoli je dobrá), třeba v podobě bandy motočechů, vracejících se zrovna z Moldávie. Krátké pokecání a zase znova. Sem tam nějakému děvčeti pomůžeme k nákupu plyšáků atd. Jinak není moc co k vidění, člověk jen tak zevlí, v duchu řeší světový mír, sem tam usíná, ale co je pro nás důležité-stále se sune. Krajina kolem je v tomhle koutě fakt nudná, až jsem se ve vzpomínkách zatoulal někam na základku, do hodin zeměpisu s.učitelky Pflegerové, a v tu chvíli mi skřítek vytáh z nějakého šuplíku sousloví “obilnice Evropy“. Těžko bych pro tento kout hledal výstižnější název. Rovina, všude kolem obrovské lány obilí a kukuřice, placka. Naopak silniční doprava je oblastí, kde se začíná něco dít. Vynořují se staré volhy, žigulíci sotva držící pohromadě, ale frčejí jak kdyby závod. Sem tam se objeví už i šotolina. Ono jak je známo, čím dál víc na východ (i na jih) se s ničím nikdo moc nemaže. Možná by to byl dobrý námět na studii, ale nicméně jsem přesvědčen, že přímá úměrnost tu existuje. Další vzpruhou jsou např. přejezdy hranic. Nikdy nikdo neví, jak se který úředník zrovna vyspal a jakými regulemi se pro danou chvíli bude řídit. Bývá to docela adrenalin, kor když si Vás někam zavolají a ze všeho nejdřív jim začnete vysvětlovat, proč jdu s doklady sám a proč že zbylí dva na ně serou. Zkouším hrát na sociální strunu.-) Navíc o zapomenuté plné moci, pro výjezd vozidla do zahraničí, se nemá smysl ani rozepisovat. K naší cti ale nutno podotknout, že za průjezd jsme nedali ani šušník navíc, ba naopak se nabízí otázka-a čas? Relativně super, z každé čáry (Rumunsko, Ukrajina, Moldávie) jsme zmizeli do cca hoďky a půl. Myslím, slušný výkon. Příjezd do Oděsy vyšel podle plánu, ani se mi tomu nechtělo věřit, ale v předvečer dne vyplutí jsme na místě. Mimochodem, Oděsa mi přišla docela sympatické a hodně roztahané přímořské letovisko s klasickým životem na ulicích.

  Poslední noc na pevnině, co nejblíž u kanclu lodní společnosti a kola obrovské mašinérie se dávají do pohybu. Jupí, ráno v osm plni očekávání už stepujem před moderní prosklenou budovou. Nejsme tu sami. Z hloučku kolem postávajících (převážně) kamioňáků se s námi dává do řeči jeden poláček s bicyklem a postupně se družíme s valnou většinou z nich. Všetečné otázky a postupné zjištění, že kluci jsou na káře, už nás nechávají v klidu. Vono fakt asi není uplně běžné potkat dva, skoro samotné vozejky na cestách. Povídáme si s nimi a sosáme potřebné informace. Za nedlouho vyjde z budovy panáček v uniformě, vylosuje nás, a s ještě pár dalšími mizíme kdesi v útrobách toho skleněného pekla. Nevím, dle jakého klíče nás vylosovali, ale bylo určitě příjemné být mezi prvními (úřednice svěží, nezpruzelé). Zbytek pokorně zůstal venku, snad proto, aby uvnitř i když tam bylo spousta klimatizovaného prostoru, netvořil dusno.-) Za necelé dvě hodinky stojím venku se třemi palubními lístky v ruce a lehčí o 24 000 Kč. No žádná láce to zrovna není, ale co by člověk nedal za kousek toho dobrodružství, že? Nechápal jsem to, ale ani tady mi nikdo nebyl schopen říct, v kolik loď vyplouvá. Byl nám sdělen pouze čas a zhruba místo, kde se máme zdržovat před naloděním. Zvláštní info. A tak se čtvrtou hodinou pro nalodění odjíždíme zpět do Oděsy se někam najíst, strávit chvilku na internetu a nakoupit pár zásob. Asi se tu patří zmínit o tom, že samotný přístav se nachází v sousedním městečku Iličevsk a nikoli přímo v Oděse. Na mne to místo působilo spíš jako průmyslová čtvrť Oděsy, tak blízko to bylo. Vyprávění o samotném nalodění by zřejmě vydalo na celou knihu. Ve zkratce snad jen vypíchnu obrovskou byrokracii, kde vás každý honí od čerta k ďáblu a vy přitom nemáte sebemenší tušení, kde sídlí a už vůbec ne co po vás můžou chtít. Myslím, že ani oni si nebyli jisti dokumenty a poplatky co po nás žádali. A zde, právě v tomto okamžiku přišla, k dokonalosti vypilovaná hra na sociální strunu. Hej, to vám byl normální koncert. Tam se to tak rozeznělo, že o nás museli slyšet už i na druhé straně v Gruzii. No co vám budu vyprávět, kdyby si nemuseli udržet svou úřednickou důstojnost, jedno oko by nezůstalo suché. A v ten moment se nám začali snášet čajíčky, kafata a vlastně žádná bumáška nebyl problém. Všichni se s námi fotili, ptali se a my dokola kolem odpovídali. Nakonec i ta ledová stará panna roztála a dala nám … to vytoužené razítko. Jen Filip z toho měl téměř újmu na do smrti, to když mu knoflíček z její dmoucí se hrudi málem vystřelil oko.  Zkrátka vše běželo jak na drátkách. Přikurtovat stroje, pobalit to nejnutnější, kluky na záda a šup už jsme v kajutě. Teda pravda, že všichni tři ve dvoulůžkové, ale což. Poláček na bicyklu, se kterým měl jeden z nás případně sdílet kajutu, by nás určitě neztlemil tak, jak jsme to dokázali my sami během třídenní plavby. Ještě k tomu samotnému času vyplutí. Nevím, čím vším je ovlivněn, ale loď se dala do pohybu až teprve kolem šesté ráno. Když si vezmu, že nakládka začala ve čtyři odpoledne je to celkem doba. Ale jak říkám, nevím, nerozumím, jen to uvádím jako holý fakt. Na lodi, jak už to z dřívějška znám, se ten čas úplně neuvěřitelně vleče. Člověk proběhne všechny kouty, obhlídne kde co, ale to vše zabere nanejvýš půl dne a co pak? No jasně, vyprali pár oblečků, sebe, řádně si odpočali a jak jinak, párkrát jsme se i nažmolili, že. No zkrátka se dali do figury. Nesmím tu zapomenout ani na pár zajímavých lidí co jsme jim zde vstoupili do života a od kterých jsme začali sosat místní zvyky i jejich mentalitu. Byl to vlastně pro nás první intenzivnější kontakt s Gruzíny. Vlastně jsme pořádně ani nevystřízlivěli a se slovy „welcome in Georgia“ nás vítá uniformovaný vojáček v přístavním městě Poti. Pár formalit, při výjezdu z lodi už nás od našeho snu nemohlo zastavit. Opravdu jsme tu, v námi vysněné Gruzii.

   Město Poti, alespoň na mne, působilo chudším ale na druhou stranu poklidným dojmem, kde má vše pod palcem tamní policie. Ty kluci ušatý, vědí snad úplně o všem, co se kde šustne. Prvních pár dní mi to přišlo divné, hrozně svazující a nesvobodné, navíc vůbec jsem netušil co od nich čekat, byli s námi všude. Vlastně první kontakt s nimi byl už hned po výjezdu z lodi. Zatímco jsme se snažili najít něco k jídlu, už u nás byli a v tu ránu nás táhli do místní restaurace. S odstupem času mohu říct, že jim šlo o naše dobro potažmo o jejich a vlastně i náš klid. Možná měli strach, abychom tam něco nerozpoutali, možná abychom se nedostali do zbytečného konfliktu s místními. Dnes už vím, že jejich obavy byli opravdu liché. Snad jen dělali svou práci. Další podivnou věcí, krom toho, že se s námi téměř vždy dali do řeči, byla schopnost osedlat jakýkoli z našich strojů, aniž by se nás dovolili. Přikládal jsem to k jejich autoritativní nadřazenosti, snad trochu i neomalenosti, ale později pochopil, že se tu tak chovají úplně všichni. V základu vlastně o nic nešlo, ale později vysvětlím, proč je třeba být vůči tomuto jejich neduhu na pozoru. Vyptávali se úplně na všechno a výsledkem toho nám první noc zajistili za plotem, v místním národním parku s ostrahou a to Grátis!-) Nejspíš bychom se tam ani nezdržovali, ale byl konec měsíce a já potřeboval druhý den vyřídit pár věcí skrz práci po internetu. Docela se nám to hodilo i na provedení drobné údržby strojů a svou pozornost si vyžádala první z mnoha Tomových manžet. Ale to bych předbíhal. Samotná noc ani park nestáli za nic, kvanta komárů a k vidění nic moc. Následující den se vine v duchu úředním, kluci se snaží pořešit komunikaci přes facebook a já účtuji. Ač nejsem příznivcem sociálních sítí, musím uznat, že naše facebookové stránky, co kluci vytvořili a po celou dobu spravovali, přinášeli potěšení i mně. Je vážně příjemný být v okamžitém kontaktu se všemi blízkými i vzdálenými.  A tý prči, co se s tím užije! Je fakt příjemné si přečíst příspěvky podpory i v těch né úplně příjemných chvílích. Pro ty, kdo chtějí… https://www.facebook.com/Dokolakolem. Takže po celodenní úředničině (jak jinak než za asistence policie) už se nám na noc nechce vyrážet dál, tak na pláži jižně od města hledáme nocleh. Bylo tam spousta hezkých zákoutí a tím, že blízko u města, i spousta bordelu. Nakonec se nám podařilo najít pěknej flek přímo u vody, západ slunce, nedaleko skupina rybářů brodících se vodou se sítěmi, no jen si to představte, ta romantika. Vlastně se nám ti rybáři postarali i o parádní večeři. Dostali jsme od nich pár rybek, takže vykuchat, upražit a hmmm. Parádní večer a vlastně jedno z dalších míst, kde jsme po zkušenosti z předchozí noci, kvůli komárům stavěli stan. Probouzíme se do ještě hezčího dne. Máme namířeno do Mestie , jež je, dalo by se říct jakýmsi centrem Svanetie se spoustou starobylých a pro tuto oblast tak typických obraných věží. Jejich významem byla ochrana rodin před vpády nepřátel. Při takovém útoku se rodina i se zvířectvem sestěhovala do této věže, kde s uloženými zásobami tyto nájezdy přečkali. Ale abych se vrátil, nížinou se cesta vinula mezi vesnicemi tu s horším či chvílemi lepším asfaltem. Prasata, slepice zkrátka všechno to zvířectvo běhá volně po ulici a je třeba se před nimi mít opravdu na pozoru. Ještě pár kilometrů, výborný gulášek k obědu a už začínáme stoupat do hor. Zastávka na Ingurské přehradě je nám povinností. Do nedávna si totiž držela světové prvenství jako největší klenutá hráz, než ji v roce 2010 předběhli čínští kluci s ještě vyšší. Nyní si se zhruba 272 m drží čtvrté světové místo, co do její výšky. Bohužel, jako náhodní civilisti k ní nemáme na strojích přístup, pouze pěšky. Je vojskem střežená pomalu víc jak Pražský hrad. Zde opět přichází ke slovu sociální struna a …už se kluci i s kolkama prohánějí po hrázi.-) Vojáčci díky!-) Cestu si snažíme se zpříjemnit tu a tam nějakou zkratkou přes kopec, ale i když je v mapě cesta značená, většinou se vracíme zpět. Jedna taková zkratka nás přivádí do vesnice Nakra, kde trávíme asi hodinku s  příjemným a neuvěřitelně šikovným starouškem, běžencem z Abcházie. Během povídání nám ve zkratce líčí svůj trudný život, ale i přes všechny ty těžkosti, z něj bylo cítit, že na lidi nezanevřel. Sám nic moc neměl, dřevěnou chaloupku podepřenou kůly, ale pohostil nás úplně královsky. Vůbec jsme se tu, i později v průběhu celé cesty setkávali s obrovskou vstřícností a přívětivostí místních. A co hlavně? Mají nás Čechy opravdu rádi, dobře nás znají a vlastně se mi ani nepodařilo zjistit proč. Živil se truhlařinou, ukazoval nám pár svých výrobků a my jen žasli co člověk jako on a navíc jen s jednou tlapkou dokáže. Neuvěřitelně přesná a precizní ruční práce. S divným rozpoložením v duši, nabaleni jeho výborným chlebem mizíme. Pokoušíme se dojet ke kdysi funkčnímu hraničnímu přechodu s Ruskem, ale už poměrně brzy (cca 20km)před nás staví vojenská hlídka. Zprvu nás vůbec nechce pustit dál, a že je cesta stejně neprůjezdná, avšak po seznámení se a chvilce debatování máme vjezd povolen s podmínkou, že se bezpodmínečně musíme vrátit tou samou cestou a se slovy “tak teda jeďte, alespoň nám řeknete, kam až jste se dostali“. Super! Pěknou šotolinou si to pelášíme vstříc hřebenům Kavkazu. A ejhle, ta krásná šotolina hop a končí v korytě řeky, sice skoro vyschlém, ale s kravskými balvany a průjezdností asi tak půl km za hodinu. Měli pravdu, nemělo moc velký smysl se sem hnát, ale ruku na srdce, víme vždy dopředu co smysl má a co ne?-) Přínosem nám bylo přátelské posezení s hlídkou v jejich prostředí a vyslechnutí pár příběhů o jejich tamní funkci. Vlastně nám poradili i pěknou zkratku kudy to propíchnout přes kopec k Mestii, abychom se nemuseli tolik vracet. Zpět na hlavní se z kopců dostáváme cirka 20 km před Mestií, kde potkáváme Genadije. Je to ukrajinský motorkář jež sem vyrazil se svou novou přítelkyní na testovačku. Zprvu se zdáli jako docela pohodový pár, ale s větou, že z Tbilisi zpět ona domů poletí a on ať si to „klidně“ dojede, no nevím. Nechci jí křivdit, těžko se to soudí, ale myslím, že šáhnul vedle.-) Už ani nevím, jak dlouho byl na cestě, ale úplně z něj cákala radost, že potkal někoho spřízněného. No. Nicméně s ním jsme zůstali v kontaktu dodnes. Příjezd do Mestie byl i přes prvně spatřené obranné věže, na které jsme se tolik těšili, deštivý a chladný. Bereme penzion a i oslavy v centru města nás nechávají v klidu ztvrdnout. Ranní počasí se nese ve stejně mokrém duchu jako večer, vyčkáváme. Čas si krátíme povídáním s domácími a třetím kafem. Staroušek vypráví, jak celý ten veliký dům postavil vlastníma rukama, a na závěr, když si uvědomil, že jsme z Čech, se zeptal, zdali bychom mu neposlali kosu.  Kosu? Nechápavě po sobě koukáme. Ano kosu, takovou tu obyčejnou na sečení trávy. Že od nás byly údajně nejlepší. Byl staršího data výroby, takže patrně živá vzpomínka na doby, kdy jsme ještě jako ČSSR obchodovali s bratry výměnným způsobem. No nic. Počasí se celkem umoudřilo, vyrážíme zpět do centra prohlédnout si město. Opět se setkáváme s Genadijem (tentokrát bez partnerky) a trávíme s ním zbytek dopoledne. Mestie mne nijak zvlášť neuchvátila, pravdou je, že jsme tu také moc času nestrávili. Je to menší městečko v podhůří s celkem větším počtem turistů, naštěstí zatím jen baťůžkářů, což asi nebude mít dlouhé trvání. Přišla mi jako centrum, nebo poslední kus civilizace, odkud se vyráží dál do hor, kam mizíme i my. V plánu je se dostat do vesnice Ushguli, která leží na úpatí Skhary-nejvyšší hory Gruzínské části Kavkazu. Vůbec netušíme, co čekat, víme jen, že je vysoko v horách. Žádný asfalt, minimum provozu, zapadlé osady, téměř ryzí příroda, déšť a zima. Tak by se asi dal ve zkratce popsat dnešní přejezd. V ponuré, deštěm zšedivělé vesnici, nás jako býka v aréně táhne červená plachta jakéhosi přístřešku. V tu chvíli ještě netušíme, že se nám onen kiosek stane útočištěm na dvě parádní noci plné zážitků, nezapomenutelných lidí a jedné začínající noční můry. Ten kiosek byl pln ženských. No dobrá, ať nepřeháním, bylo jich tam asi jenom pět, ale pěkně se o nás postarali. Daly nám najíst, napít a vlastně díky té kurevské zimě jsme zde i poprvé ochutnali místní pálenku s všeříkajícím názvem Cha Cha. To odpoledne k nám, do toho úžasného bejváku ještě dorazila výborná partička českých baťůžkářů, takže večer nemohl skončit jinak, než pořádným festivalem, kde si někteří z nás vzpomněli i na to, jak vlastně voní žena. Noc tedy byla dlouhá, pro většinu studená (-2°C) a ráno bolavé, takže den jsme tím pádem pojali odpočinkově. Krátký výlet ke Skhaře, kde jsme i přes veškerou naší snahu nakonec nic nezanechali, odpo trocha kultury s filmem o místním těžkém životě a zvycích. Vlastně jsme i trochu popracovali. Jedna z dam, krásná byla, celou dobu nosila na hlavě jakýsi bílý šátek, mysleli jsme si na módní doplněk, ale omyl. Ta chuděra se jala naštípat trochu dřeva a nějakým záhadným tahem si vyťala ránu sekerou přímo do čela. Fakt nejsem škodolibý, ale v tu chvíli, když nám vážnou chvíli ty dámy líčily, jsem myslel, že puknu. Díky našemu doktůrkovi jsme jí pomohli se o tu její skobu postarat (nebojte, na šití to nebylo) a nakonec jsem jim i trochu dřeva naštípal, ať mají, než se chudák holka zahojí.-)) Nebyl čas ztrácet čas, přišlo další ráno a my s díky pokračovali dál. Až na jednu maličkost, která s námi nechtěně začala hýbat, to byl nádherný den. Teplo, krásný offroadek ještě krásnějším prostředím, no co budu vyprávět. Prostě místo, kde byste chtěli strávit určitě víc času, než je zrovna možné. Ale to vše krásné (asi to byla daň) trvalo jen do chvíle, než se Tom u kraje cesty zastavil a zjistili jsme problém v elektrice na jeho stroji. Nestartoval, pravděpodobně nedobíjel. Ještě že jsem ten zasranej multimetr měl doma při balení asi desetkrát v ruce. Ale tak už to chodí, kdybych ho tenkrát vzal, určitě by nebyl potřeba. Sled následujících událostí se začíná podřizovat onomu problému. Sežeňte na horách někoho, kdo vám s takovým problémem pomůže. Ne že by nechtěli, ba naopak. A to tu musím zdůraznit, že bez pomoci druhých a to nejen s touto záležitostí, bychom tu naší „expedici“ mohli odpískat. Jsou to krásní lidé ochotni pomoci vždy a všude bez jakéhokoli nároku na odměnu. Přišlo mi to až neuvěřitelné. Nějaký ten kout země jsem už prošmejdil, ale tohle jsem nikde neviděl a už vůbec nezažil. No nic, dostáváme tip na servis do asi 100km vzdáleného města Kutaisi, kde by nám údajně mohli pomoci. Ten večer na poli kdesi před Kutaisi byl chca nechá poznamenán tou nepříjemnou událostí. Znaveni usínáme. Ráno mě kluci opravdu baví. Oba vstali dřív než já, což vzhledem k tomu jak rád spím, není až tak nemožné, ale ty dacani si vymysleli historku, že prej nad ránem k nám zavítali mužici v gazíku s pistolkama, a že prej co tam pohledáváme. Prohodili pár vět a zase zmizeli. Kecy si říkám! Pravda? Nemožné, určitě bych se vzbudil! Jen teda dodnes netuším, jak se jim podařilo udělat ty stopy od auta v ranní rose. No nevím, ale což. Byli, nebyli, vem to čert a hurá na servis. Po chvilce bloudění nacházíme obrovskou halu, kde opravují snad úplně vše, od různých samohybů až po nejnovější mercedesy. Jo, to vypadá nadějně. Po sociální struně nás pouští do dílny a dávají k dispozici potřebný vercajk. Vše co šlo, jsme vyzkoušeli, proměřili, nicméně závadu neodhalili. Začínám se obávat nejhorší varianty, a to, že nám shořelo vinutí alternátoru. No ale přece si takovou banalitou nebudeme kazit tak pěkný den, že. Z dílny mizíme na předem domluvený oběd s Vítkem (řemenový přítel) a jeho bandou. Kdybychom tušili, že se naše cesty zkříží dřív, než dorazíme do Tbilisi, nemusel tam složitě onen řemen nechávat na české ambasádě. Na druhou stranu jsme se tam na tu naší ambasádu i trochu těšili, naivně jsme si totiž mysleli, že by nám mohli poskytnout azyl, kde bychom se dali zase trochu do kupy, alespoň co se hygieny týká. Omyl, člověk by opravdu neměl předjímat následující události a už vůbec ne s nimi počítat. Vyfasovali jsme řemen a pí ambasadorka klukům, jelikož zůstali venku na strojích, nepřišla ani potřást rukou. Prostě jak se píše ve čtyřech dohodách, nic neočekávat!! Jinak čas strávený s přáteli na pozdějším obědě byl velice příjemnou záležitostí. Jak jste už asi pochopili, následoval přesun do Tbilisi. Takže následující den, s řemenem na krku brouzdáme hlavním městem a nasáváme (tentokrát) atmosféru. Posrané dobíjení řešíme prozatímně koupí nabíječky a větší autobaterie, abychom alespoň zvýšili km dojezd. Dealera Yamahy jsme zde nesehnali. Z Tbilisi, po příjemném odpoledni, odjíždíme navečer, vlastně už skoro za tmy, směr severo západ. Jednou z dalších destinací, co bychom rádi navštívili, je národní park Tusheti, a v něm malá vesnička sevřená uprostřed horského masívu-Omalo. Dnešní nocleh se oproti předpokladu nevyvíjí vůbec dobře, stoupáme do kopců, sprchlo a kloudné místečko ne a ne najít. Vzpomínal jsem na Bohouše, jak měl na hledání fleků ke spánku úplně neuvěřitelně vyvinutý čuch, možná šestý smysl, ale tady by se určitě zapotil i on. Ono není až tak velký problém sehnat kousek místa na spaní pro choďáka, ale když mají být i kluci v rámci možností soběstační, to už chce trochu i kliku. Z asfaltu sjíždíme tmou na upravenou, štěrkem vysypanou cestu, jež nás přivádí ke klášteru. Malinkatý osvětlený kostelík, obytná budova a pár mnichů. Dělám ze sebe truhlíka a ptám se, zdali jsou hotel a je li možnost tu někde přespat. No jasné, proběhla asi 20ti minutová hra na sociální strunu, pár telefonátů a už bydlíme. Prostě se o poutníky postarali, jak se na pánbíčkáře sluší a patří. Aniž bychom chtěli, přinesli jídlo a na otázku co chceme k pití a jestli víno nebo vodku, jsme odvětili, že teda jen abychom neurazili, lahvinka vína byla li by možná? Nechtěli jsme být nenažraní, ale když přinesli asi čtyři litry vína, nešlo odolat.-) Zažili jsme tu i malý zázrak, ale o tom asi jindy, nebo si začnete myslet, že jsem asi opravdovej magor!-) Ráno, než se mniši stihli pomodlit, proběhla koupačka a i jsme něco vyprali. Sbalení, rozloučení vyrážíme dál na cestu. V helmě si pak přemítám, co to kurva je vlastně taková cesta? Je to pouť? Cíl? Kdysi jsem někde četl, že celý náš život může být jedna taková velká cesta. Celkem se mi ta myšlenka líbí, ale v další větě stálo, že bychom se na té cestě neměli poutat k lidem a už vůbec né k materiálnu. Byl to nějaký pánbíčkářský oběžník, čert ho vem, ale otázka zní: Jde to v dnešní době vůbec? No nic, jsem se asi trochu zasnil. Frčíme dál a jen tak si přemýšlím o pičovinách. Po včerejším obědě, krom podělaného dobíjení, začínáme řešit ještě jeden zásadní problém. Náš společný přítel Hřib (je to nimrod) vlastní doma takovou malou sbírku lebek všelijakého zvířectva. Kdysi, když nám jí ukazoval a zasvěceně hovořil o jejích různých detailech, se neprozřetelně zmínil i o lebce medvědí a ta, že mu právě ještě chybí. Ta sbírka není to jediné pěkné, co má Hřib doma, má mj i pěknou dceru. Po tom obědě, kdy nám Vítek povyprávěl příběh o medvědí hlavě naražené na kůlu, co potkali kdesi v horách, si Fil v hlavě vykonstruoval plán. Sežene hlavu medvědí, doveze ji Hřibovi a on, že prej mu za to tu ruku jeho dcery dá. V tu chvíli se začal odehrávat neskutečný hon za medvědí hlavou. Dobíjení, nedobíjení všude jsme se ptali, všichni se divili, ale vždy nás někam odkázali. Bohužel, pro Houbičku(dcera Hřiba) možná bohu dík, vždy marně. Celé to trvalo asi tři dny, ale když jsme ji nedokázali sehnat ani po třech dnech, svůj plán nakonec vzdal. Dost ho to vzalo! Houbičko FAKT! Je odpoledne a my začínáme z nížiny opět stoupat do hor, do vysněného Omala. Čeká nás cca 50 km šotolin, nad srázy kde se tají dech, no prostě průjezd místy, kde zase dušička dostane to své. No popište nepopsatelné.-) Do Omala přijíždíme už za tmy, špinaví a zmordovaní. Je kurevská zima, a tak se ptáme po nějakém ubytování. Až na třetí pokus se dostáváme ke Gogimu, což je místní staršina, chlapík v letech s velkým všeobecným přehledem. Má v chalupě plno, ale když prý nepotřebujem elektřinu ani vodu, není problém nás ubytovat. Z venku to vypadalo spíš jako vagon zapíchnutý někde v kopci, ale uvnitř se nacházela malá a útulná světnička, v ní tři postele, stůl, no co víc si přát. U svíčky, při bubnování deště si pak libujem za střechu nad hlavou. Ranní káva, následujícího dne, to byla chvilka pro bohy. Sluncem prozářené, nekončící pohledy na mocný Kavkaz, tu a tam se po stráni proběhne klučina s koněm…miluji tyhle poklidná rána. Postupem času nabíjíme baterky včetně těch tělesných a já vím, že se mi dnes odsud nikam nebude chtít. Fil je tomu pocitu rovněž nakloněn, ale Toma jak na trní, se nám přesvědčit nedaří. Názor mění asi až po páté skleničce místního vína. Přišli nám na pomoc sousedi, co od rána kopali vedle v chalupě nějaký vodovod či co, ale protože spadlo pár kapek, tak prej bůh nechtěl, aby to dnes dodělali. Oni se nám víceméně přišli omluvit za včerejší večer, jak nás odmítli ubytovat, prý netušili, co jsme zač. Přišli se spoustou jídla a pití, takže ani Tom je nedokázal odmítnout. Nakonec z toho bylo parádní odpoledne, kde jsme měli možnost nakouknout pod pokličku jak kulturní, tak i tu kulinářskou. Ten večer jsme vlastně poprvé ochutnali i jeden z jejich národních pokrmů Chinkali-vařil Gogi. Je to výborně kořeněná, masová směs zabalená do taštiček z těsta a uvařená. Fakt Delikatesa!!! U toho kulinaření se musím zmínit ještě o Kinze (Kinza-netuším jak se píše, píši, jak mi uši narostli) Je to snad zelenina předurčená k dochucování všech pokrmů, něco jako naše petržel. A když říkám všech, tak myslím opravdu fšech. Byla všude, byla cítit na každém rohu, kde se dělo cokoli kolem jídla. Fakt silně aromatická, lehce nakyslá zelená rostlina. Ale abych se tu nerozkecával vo pičovinách. Loučení následujícího dne už tak příjemnou záležitostí nebylo, alespoň pro mne ne. Vždy tyto chvíle nějak blbě nesu. Pobalit, nabito máme, pusa pusa a už si to frčíme tou samou cestou zpět. Je tu dnes docela frmol, míjíme dost aut, jednak, co převáží všemožné věci oběma směry a potom spoustu výletníků, co si sem jen tak vyjedou na piknik u cesty. Snad byla sobota či co. Znovu se tu objevuje jejich pohostinnost, všichni se nás snaží zastavit, ale většinou s díky odmítáme. Jen si představte, jak by to asi vypadalo, zastavit u každého, něco pojíst a řádně zapít-fakt nejsou lakomí.-) Nakonec Fil neodolá a nechává se zlákat jednou skupinkou-minimálně na kus řeči. Ta zastávka se stala osudnou pro jednu z našich kamer. Setkání to bylo příjemné, ale díky té jejich neomalenosti, nebo neodolatelnému chtíči si udělat fotku jak sedí na motorce, se v nestřeženém okamžiku jeden z nich, na ní začal sápat. Až do teď by to nebyl problém, ale na zrcátku jsem já nepředvídavý tupan nechal helmu s onou kamerou. Milá helma to sápání neustála a odporoučela se k zemi. V tu chvíli bych ho minimálně nakopal do prdele, ale… Je třeba a berte to jako varování, na tyto situace být fakt ve střehu. Oni to vážně nemyslí zle, ale něco prostě nedomyslí. Až na tento malý incident, to ale bylo fajn setkání. Zbytek dne řešíme buď dobíjení, anebo Filovu nastávající. Další den, je po ránu chvilka času na finální zjištění závady, že nás totálně opustil alternátor na Grizlině. Já osobně jsem z toho měl docela radost, protože člověk už ví kterým směrem napnout síly a co řešit. Těch variant, co v tu chvíli dělat, bylo víc, ale Tomova nálada se tím zjištěním očividně nespravila. Vono ani moc nebylo divu cca4000km od domova, hmm. S vidinou pomoci se vracíme zpět do Tbilisi, cestou zkoušíme sehnat někoho, kdo by nám ho převinul, vždyť při takové nedostupnosti náhradních dílů, to tu musí dělat kde kdo. Bohužel ani v Tb jsme tuto záležitost nebyli schopni vyřešit. Nakonec volíme variantu poslat ho přes DHL z domova. Zdálo se nám to v tu chvíli, jako nejschůdnější řešení. Zbývá odhadnout, kam asi za čtyři dny jsme schopni dorazit (zhruba tak dlouho mělo trvat jeho putování) vybrat na internetu hotel, a tam milej altík nechat poslat. Kdyby člověk v tu chvíli tušil ty patálie, a jaké množství času nás to bude stát, tak bychom se to nejspíš snažili vyřešit jináč. Ale o tom později. Do Tbilisi přijíždíme téměř už za tmy, a představa hledání místa na spaní po tmě, navíc ještě v takové aglomeraci… Tu myšlenku zavrhujeme snad téměř v samém začátku. Sice nám chvilku trvá najít cenově rozumný hotel vč. stání pro motky, ale vidina teplé sprchy a postele, které jsme si sice stejně nakonec moc neužili, no prostě se snažíme. Za sedm stovek na hlavu a stroj, se snídaní a ještě k tomu v centru? No nechte to ležet!-) Kdyby jen člověk vždy tušil, co a jak dopadne!-) No! Z města odjíždíme tedy né úplně brzy jihozápadním směrem. Nastoupali jsme cca do dvou tisíc mnm a náhorní plošinou Malého Kavkazu s ovcemi, sem tam nějakou osadou a kocourem si to pádíme dál. Je zima, tu a tam sprchne, nálada v týmu ponurá. I okolní krajina je úplně přesně střižená do této nálady. K večeru, sice už je líp, ale stejně míjíme úplně bez povšimnutí skalní městečko Vardzia, do kterého se stejně shodou náhod vracíme následující den.  Dopoledne se totiž při obvyklém dobíjecím rituálku opět setkáváme s naším kamarádem Vítkem a jeho partnerkou. Zbytek dne s nimi se nese v odpočinkovém duchu a večer s dalšími českými přáteli, co do Vardzie také dorazili, se stává nezapomenutelným. Ráno jen další loučení, na které nám zůstávají krásné vzpomínky a mne navíc jeden bolavý zub. Dnešní den máme v plánu přejezd do Batumi a pomalé opuštění Gruzie. Hlavou se mi honí to vše, co jsme tady za tu krátkou dobu stihli prožít. Jaké lidi stihli poznat a tak vůbec si pohrávám s tou podivnou náladou. Na jednu stranu je člověku trochu líto, že to tu opouští a na druhou má radost z toho, co tu prožil. Je to prostě jedna, ta lepší, a nesmazatelná etapka života. Z původně obyčejného a nijak zvlášť zajímavého přejezdu, se vyklubal nádherný offroadek přes poslední kopce Malého Kavkazu. Zřejmě jako odměna na rozloučenou. Batumi je krásné kulturní město se spoustou moderní architektury, ale nám, jak vytrženým z pralesa se nedaří naladit na jeho vlnu. Možná je to i tím, že se nám nedaří najít nějaký flek na přespání a do hotelu se nám ale vůbec, ale opravdu vůbec nechce. Nakonec ho opouštíme až další den odpoledne, začínáme totiž sprintovat pro vytoužený alternátor. Do Samsunu, kam má altík dorazit, to máme asi dva dny. A protože ten posranej zub nepřestával bolet, ba naopak, byly to fakt perný dva dny. Život se mi změnil na dvouhodinové cykly, po kterých se bolest stala nesnesitelnou. Dvě hoďky, přesně tak dlouho totiž zabíral růžový přítel. Vzhledem k tomu, že jeho zásoby nebyli nevyčerpatelné, bylo potřeba to řešit. V průběhu dne Toma opustila další manžeta a věřte, že v tu chvíli jsem neměl ani nejmenší chuť ji měnit. Ze zkušeností z aut, neměl být problém pár kilometrů dojet a večer ji vyměnit. Ale mýlil jsem se, jestli už byl kloub načatý, tímhle rozhodnutím jsme ho popravili totálně. Začal vydávat všelijaké zvuky, extrémně se hřát a žádná další manžeta to teplo už nevydržela. Nechci tu znevažovat kvalitu dílů z druhovýroby, také je často používám, ale zrovna u manžet na čtyřkolky, bych po této zkušenosti, kupoval originál. Vono je totiž kurevskej rozdíl, jestliže se najede dva tisíce km za sezonu (to by nějaký rok vydrželi), anebo sedm tisíc za měsíc. No nic, do města přijíždíme jak jinak než za tmy. Aniž bychom tušili, jak dlouho se tu zaseknem, ubytováváme se v kempu u moře, kousek od hotelu, kde jsme měli ten díl vyzvednout. Následující den se roztáčí úplně neuvěřitelný kolotoč událostí, byrokracie ale i dobrých skutků. Cesta našeho alternátoru z Čech do Turecka a dění kolem něj, to by vydalo přinejmenším na celou knihu. Tak jen ve zkratce. V pondělí máme obrovskou radost z toho, že altík doputoval za jeden den z Čech do Istanbulu. Ale doputoval do celního skladu. Začíná vyplňování spousty lejster, komunikace se skladníkama a to vše pouze v Turečtině, docela horor. Vemte si třeba takové clo. Bylo potřeba zaplatit, ale vlastně proč, když díl namontujem a vzápětí vyvezeme ze země ven? Jsou neústupní, platíme. Doprava byla zaplacena už při odeslání, ale chtěli doplatit zbytek za cestu Istanbul-Samsun. Přitom adresa doručení byla daná! Opět platíme.-( A pak třeba taková maličkost jako zaplatit. V rámci urychlení platby nesu peníze přímo do banky, u které mají účet, ale omyl. Peníze nelze odeslat bez Tureckého ID. S otázkou kde že mi ho dají, jsem odkázán na policii. Prostě nesmysl za nesmyslem. Zkouším další banky, ale vše se opakuje. Když už začínám být nepříjemný a zvyšuji hlas na bankovního úředníčka, pomáhá mi vzniklou situaci úplně nezištně vyřešit místní učitel. Platbu vítězoslavně odesíláme z jeho účtu. Za odměnu ho zvu alespoň na kafe. Zaslouženou odměnu dostal i Serhan, jedinný angl..mluvící recepční z onoho hotelu, bez kterého bychom to nejspíš ani nedokázali. Díky Ti!!! Takže ve finále celý týden, ano přesně pět drahocenných dní jsme dolovali alternátor z celního skladu. Ne, že bychom si ty dny neužili, pořádně jsme odpočali, poznali spoustu dobrých lidí, vytrhli jeden bolavý zub a řádně užili i místní kultury. Ale byli to dny, které jsme chtěli prožít v Kapadokii, nebo dalším, ničím nespoutaným touláním po Turecku. Ale asi to tak mělo být. Chci tím říct, že ne, že by se nemělo plánovat, ale nebrat ty plány jako dogma, protože když se úplně nedaří a oni nevycházejí, přichází zklamání a to ruku v ruce se smutkem. Tak to je. Takže po montáži vytouženého alternátoru, nám díky nedostatku času, nastává „zrychlený“ přesun dom. Zbytek cesty si až na malé výjimky úplně neužívám, je to prostě drcení kilometrů téměř bez odpočinku. Na jedné ze zastávek potkáváme krajany. Není jimi nikdo menší, než mediální hvězdy Jan Révai a Pavel Liška se svou bandou na cestě kam jinam než do Gruzie.(Odkud my se vracíme, tam ostatní teprve jedou!-) Točí o té cestě opět film a po předchozích se na něj těším už teď. Snad i proto, že tajně doufáme na svou vteřinu slávy.-) Díky kluci!! Krátká, ničím zvlášť nenaplňující zastávka ve čtrnáctimilionovém Istanbulu a pak už jen spousta km, horko, zima, déšť, rozbité zadky a do toho sem tam nějaká ta manžeta. A že neuhodnete komu?-)) Poslední měníme téměř na hranicích v Mikulově. Ono není divu, moc mu jich tam už ani nezůstalo. Do republiky totiž dojíždíme už jen pouze na jednu poloosu. Oslava v kempu za Mikulovem s kamarádem Negrem se jaksepatří táhne až do rána. Někteří z nás se tam zabydleli takovým stylem, že málem druhý den ani neodjeli. Tak a na dnešek už nám zbývá jen pohodový přesun ke Hřibům, kde nás čeká Královské přivítání(vč.Houbičky) a to si přece nemohl nechat ujít. Nikdo z nás!-) Skoro tomu nechcem věřit, ale je to tak, JSME DOMA!!!

Co závěrem?

ASI TO VŠE TAK MĚLO BÝT!-))

 Parádní kousek života, jež řídil zřejmě někdo jiný. Spousta krásných míst, ještě krásnějších lidí, kteří jsou ochotni nezištně pomoci v každé situaci, bez nichž bychom určitě nebyli schopni tu cestu dotáhnout do konce. Tady bych rád apeloval na všechny: nebuďme lhostejní a pomozme, jeli to třeba. Někde jsem četl, že život je prý příliš krátký na to abychom se vraceli na stejná místa, ale asi jsem jinej, protože sem bych se ještě někdy klidně vrátil a dacani určitě taky. A také chci věřit, že to vše byl jen trénink na další, možná vo kousek delší část života.-)

DÍKY VŠEM!